Scéna.cz 

Karel Václav Rais – 150. výročí narození

Český spisovatel a básník s regionálním zaměřením na Podkrkonoší, představitel realismu a tzv. venkovské prózy, který svým dílem navazoval na B. Němcovou, V. Hálka a K. Světlou.

Karel Václav Rais se narodil v Bělohradě (nyní Lázně Bělohrad) 4. ledna 1859 v chudé rodině. Už jako malý byl Karel velice svědomitý žák, naučil se také hrát na klavír, což se mu hodilo, když ve svém prvním učitelském působišti Trhové Kamenici dostal úkol hrát v kostele na varhany. Stejně pilný byl Rais i jako učitel - už od svého příchodu do Trhové Kamenice po absolutoriu na jičínském učitelském ústavu v roce 1877 se zapojil do osvětové činnosti, při které se dostal do styku s Janem Nerudou (právě on mu dodával odvahy k literární práci). Po desetiletém působení na Hlinecku se splnilo Raisovo přání a v roce 1887 získal učitelské místo v Praze, kde prošel nejrůznějšími školami. Nejprve působil na obecné škole v Podolí, po dvou letech povýšil a stal se učitelem odboru „gramaticko - historického“ na měšťanské škole chlapecké na Žižkově. V roce 1894 byl jmenován učitelem téhož oboru na měšťanské škole chlapecké na Královských Vinohradech. V roce 1898 se stává definitivním řídícím učitelem na nově zřízené dívčí škole a o rok později byl jmenován ředitelem II. měšťanské školy dívčí na Královských Vinohradech. Svůj ředitelský úřad zastával se vší zodpovědností až do roku 1920, kdy požádal o penzionování.

Raisova spisovatelská kariéra začala poezií, až do roku 1885 psal převážně verše, používal pro ně pseudonym Prokop Bodlák a v satirických epigramech zesměšňoval zištnost a poddanost a varoval před nesvorností národa. Svými verši, fejetony a povídkami pronikat do různých novin a časopisů a záhy si získal dobrou pověst i povídkami a verši pro mládež. V roce 1891 mu hned první knižní soubor povídek Výminkáři získal přední místo v tehdejší literatuře a otevřel mu cestu k velké čtenářské obci. Za čtyři desetiletí napsal více než dvě desítky knížek. Osobní zážitky venkovského chlapce a učitele přispívaly pak k tomu, aby obraz českého venkova konce 19. století vystoupil v jeho prózách s působivou živostí a přesvědčivostí, jazykem počínaje a duševním obzorem postav konče (nejznámější díla Kalibův zločin, O ztraceném ševci, Západ, Zapadlí vlastenci, Pantáta Bezoušek ad.) . Patřil mezi zakladatele a redaktory časopisu Zvon, jehož okruh tvořili Alois Jirásek, Josef Thomayer , M.A. Šimáček a Zikmund Winter. Rais později popsal setkání s velkým i osobnostmi české kultury styky ve svých knihách Ze vzpomínek. Velký význam Raisovy literární činnosti spočívá i v tvorbě pro mládež (Doma, Pod Zvičinou a Poslední léto).

Náročná práce ředitele školy, kterou vykonával se vší svědomitostí, způsobila, že musel během svého působení požádat o „zdravotní dovolenou“ k načerpání nových sil. Trpěl revmatismem, bolestmi hlavy a nespavostí z přepracování. Ve své rodině nalézal pochopení a lásku, kterou i on svým drahým štědře rozdával. O to větší ranou pro něho byla zpráva o úmrtí jeho zetě dr. Míška a vzápětí náhlé úmrtí milované manželky a nejmladšího bratra Jindřicha. Přes všechna osobní utrpení a ztráty našel v sobě sílu a oddal se vzpomínkám a práci. Ve svém pokoji v Čermákově ulici 3 na Vinohradech byl obklopen knihami, obrázky, pohlednicemi a předměty, které mu připomínaly blízké, přátele a rodný Bělohrad, s kterým byl spjat pravidelnými každoročními návštěvami a zejména svým dílem literárním.

Karel Václav Rais zemřel 8. července 1926 v Praze.