Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

Josef Pejchal: Nebojím se nových věcí.

autor: archiv divadla

Práce herce je udělat z napsané postavy živého člověka. Z gymnázia utekl na konzervatoř. S černým divadlem Jiřího Srnce projel kus světa, ale zastesklo se mu po klasickém divadle a po domově, a tak před čtyřmi roky přišel do pardubického divadla. Dnes je však Josef Pejchal pro miliony televizních diváků lékařem ze seriálu Ordinace v Růžové zahradě.
„Seriál je zajímavá zkušenost za kterou jsem rád. Jsem člověk, který se nebojí nových věcí. Chci vyzkoušet všechno, co mě lidsky může obohatit a posunout dál,“ říká sedmadvacetiletý herec.

Jaký vlastně je seriálovým doktor Suk, který vás proslavil?
Je to mladý doktor, kterého mám rád a beru ho jako svého nevlastního bratra. Jsme jako dvojčata, akorát on je známější.

Takže máte hodně společného?
Snažím se mu vtisknout trochu ze sebe. Nemusím souhlasit se vším co dělá, práce herce je o tom, přinést divákovi takového člověka, který pro něj bude srozumitelný, s nímž bude cítit. Dokázat napsané postavě vdechnout život, aby jí lidé uvěřili, to je na herectví vůbec to nejtěžší.

Máte možnost si postavu v průběhu natáčení upravit podle sebe?
Jako herec svou postavu měnit nemůžu. Máme jen malou možnost upravit si texty, aby postavy nemluvili příliš strojeně. Na druhou stranu je pravda, že scénáristka hodně vychází z nás. Zrovna tak diváci mohou hodně ovlivnit, co se bude dít dál. Na jejich reakce se při natáčení hodně hledí.

Není to pak ale trochu na škodu věci?
V divadle dostanete do ruky hotovou hru, která má nějakou dějovou linku a od někud někam jde. Tady to trochu připomíná nastavovanou kaši... Mohlo by se zdát, že si v seriálu každý dělá co chce, ale scenáristka má jasnou dějovou linii a do ní si nenechává mluvit. A tak je to také správně. I tady mají figury samozřejmě určitý vývoj, který věrní diváci a mi ,herci, vnímáme. Nejde jen o to , že si přečtu,co mám říct a řeknu to. I tady se hraje „o vztazích a o život“.

Takže není pravda, že by seriálové herectví bylo oproti tomu divadelnímu druhořadé?
To určitě ne. Herectví je jen jedno. Je buď dobré nebo blbé, jak by asi řekl J.Werich. Kdyby herci nehráli dobře, velmi brzy by seriál ztratil punc té reality, té opravdovosti a diváky by to začalo nudit. Tím by seriál skončil. Stejně jako dopadlo mnoho jiných seriálů před ním a jistě i po něm.

Jak často točíte?
Během čtrnácti dnů čtyři díly. To znamená, že točíme šest dní v týdnu. Pro produkci tohoto seriálu je jistě náročné dát časově dohromady všechny potřebné herce. Proto jsem si v divadle musel zkrátit svou smlouvu na částečný úvazek, abych byl natáčení k dispozici.

Seriál je tedy na prvním místě?
To ne, ale je časově hodně náročný a abych mohl i nadále v něm účinkovat, musel jsem i něco obětovat.. Mám méně času na přátele, na rodinu, na zábavu... To už k tomu ale patří.

Jak moc víte dopředu, co budete hrát?
Scénář je psán s určitým předstihem. Autorka už teď ví, co se bude natáčet zhruba za měsíc. My sami dostáváme scénáře tak 14 dní před natáčením.

Ladislav Chudík zůstal primářem Sovou. Nebojíte se, že vy zůstanete doktorem Sukem?
S rolí jsme hodně spojeni, ale to se může změnit nějakou další, která přijde. Proto jsem také rád, že jsem neztratil kontakt s divadlem a doufám, že i pro jiné nabídky nebudu „jen“ seriálovým doktorem.

Jak jste se vlastně k roli dostal?
Přes konkurz.

Může být výhodou, že jste byl do té doby neokoukanou tváří?
Těžko říct. Je li v seriálu známý obličej, je to záruka, že se na něj lidé budou dívat, a to i tehdy, pokud nebude nejlepší. Alespoň pro nějaký čas a to mnohdy pro rozjezd stačí. Pak se ta postava může nechat umřít nebo odjede do pryč, ale už to zaručí sledovanost. To je jako u muzikálů. Aby někdo nazkoušel nedotované představení, potřebuje k tomu mediálně „profláknutou“ tvář, která přitáhne diváky.

Že si vás lidé spojují s televizní postavou je asi normální. Stalo se vám ale někdy, že by za vámi přišli diváci, že jste se jim líbil v divadle?
Reakce diváků, kteří mně znají a případně ocení i z divadelních představení, mě zahřejí mnohem víc. Občas se to stane a moc rád na to později vzpomínám. Například v Olomouci, kde jsem byl jednu dobu v angažmá, jsem šel po náměstí a najednou na mě mávala nějaká paní s dětmi a spěchala ke mně. Už jsem se připravoval, že opět dojde na seriál a ona mě začala děkovat za pohádku Princezna se zlatou hvězdou na čele, s níž jsme tam před časem s pardubickým divadlem hostovali.

19.3.2007 00:07:00 Jaroslav Pokorný