Scéna.cz 

* Co vám nejvíc voní na talíři?

To co nemusím vařit sama.

* Vzpomínáte ráda na paní Lavičkovou, na samotě u lesa.

Docela jo, to bylo příjemný natáčení. Vláčela jsem s sebou ročního synka a ten se tam chudáček přecpal lesních jahod a nakonec nás oba vezli na kalciovku

* S jakými pocity usedáte k počítači?

To je pro mě trauma, přiznávám. Tím, že když máme doma už třetí počítač, tak jsou vstupy pořád jinak. Na jednom jsem uměla psát, ale s tím nynějším je to horší, musím čekat, až přijde manžel. A ohledně dnešního sezení u počítačeto je velký otazník, protože nevím, co mě čeká.

* Máte doma počítač a Internet, jak dalece tyto vymoženosti dnešní doby využíváte.

Já prakticky ne, ale manžel a oba synové ano, bohatě.

* Jaké jídlo nemusíte vařit sama?

To je právě to, co člověka ničí. Mně nevadí, když mám spoustu času, můžu nakoupit, vymyslet a uvařit...to mě těší, ale většinou to tak není a vařit ve stresu se nemá. Takže my sbíráme kuchařské knihy z celého světa, můžu se zbláznit nad recepturama a fotkama jídel, ale moje životní praxe je složitější, časově náročnější. Představte si, že máte volno, venku svítí slunce a máte se postavit k plotně, tak to je pro mě utrpení. Jenomže rodina chce jíst a já vařit musím. Takže se vracím k původní otázce - nejvíc mi chutná, co nemusím vařit sama, ale pravda je, že mi není jedno, co by to bylo. Vzhledem k těm úžasným receptům z kuchařských knížek, jsou moje požadavky na jiné kuchaře velmi, velmi vysoké.

* Zažila jste taky v životě takové stěhování jako ve filmu ,,Kulový blesk"?

Ne takhle mnohočetné, produkčně složité, ale několik stěhování jsem v životě zažila. Myslím si, že mě ještě nějaká čekají.

* Stala jste se pro nejednu generaci s panem Hanzlíkem idolem? Nakolik vás to poznamenalo?

Já musím říct, že když jsme pracovali a točili a hráli v divadle, tak by mě v životě nenapadlo, že by nás někdo označil jako generační dvojici nebo idol jedné generace, takže já ani nemám pocit, že by nám někdo dělal takovou publicitu, že by to člověku zasahovalo do soukromí, tak jako tomu je dneska. Současní idolové jsou v tomhle smyslu na tom daleko hůř, zejména co se týká bulvárního tisku. Já jsem to tak zdaleka nevnímala, že bych byla hvězda, žila tak a cítila se tak.

* Kolikrát jste viděla film ,,Léto s Kovbojem"?

Já myslím, že maximálně dvakrát. Nemusím se vidět častokrát, dokonce z toho mívám deprese.

* Nakolik postrádáte práci u filmu?

Samozřejmě, že bych aspoň ještě jeden film ráda natočila, ale tato záležitost je dost složitá, já jsem maximalista a první důležitá věc je: opravdu kvalitní scénář, záruka režisérské osobnosti, že tu šanci nebude chtít promarnit a zůstat na průměru, na povrchu a další věc je taky můj věk. Je lehčí psát scénáře o mladých lidech a vůbec dnes problematika střední nebo starší generace není nikde frekventována, protože je složitější.

* Měla jste nutkání dělat věci, které jste nikdy předtím nedělala?

Mám vždycky nutkání dělat věci, které jsem nikdy nedělala, ale naštěstí se z toho realizuje minimum, protože jsem hrozně líná. Ale divadlo člověka pořád nutí zkoušet něco, co je úplně jiné, než to, co dělal předtím.

* Na plakátu k Lidumorovi držíte Karla Rodena, je těžší jej držet nebo s ním hrát?

Já myslím, že je těžší jej držet, protože na jevištti je to dobrý partner. Setkala jsem se s ním při Lidumorovi poprvé a moc oceńuju jeho stydlivost a lidskou i hereckou cudnost.

* Zvažovala jste dlouho přijetí role v Lidumorovi?

Nezvažovala jsem ji dlouho, ale nebylo to jednoduché. Potom jsem si ale řekla, že bych byla zbabělec, kdybych se s tím textem nedokázala utkat a alespoň se nepokusila ho pochopit, protože jsem si musela sama sobě upřímně přiznat, že spoustu autorů, autorů her a knížek i muziky neznám, protože byli v kladbě, cenzurováni, nesměli se objevovat. Ta bílá místa je nutné začít vyplňovat a já jsem za tu práci na Lidumorovi moc ráda, protože je to pro mě vždycky velice očistný večer.

* Byla jste pro mě jako paní Vočistcová překvapením. Díky.

Já vám taky děkuju, pro mě paní Vočistcová byla nejdřív nezdolatelnou překážkou a teď je pro mě velikým potěšením.

* Vyhýbáte se doma hovorům o herecké nebo režijní práci?

Snažím se vyhýbat, i když všichni herci vlastně o své práci neustále mluví nebo na ni alespoň neustále myslí, ale o co se snažím vědomě, je rozlišovat hranici, kdy pracuju v divadle a kdy žiju svůj normální občanský a rodinný život. Přiznám se, že se mi příčí, když herci přetahují svou profesi např. do cestování v metru a dávají najevo svému okolí, že jsou výjimečnou osobností.

* Zdomácněli ve vašem slovníku některé repliky z věčných filmů nebo seriálů, jako například hlášky z Normální rodinky?

Ne, v žádném případě ne, ale těší mě, že si to diváci pamatují a že to zdomácnělo, je to něco jako rčení, kterými si lidé vypomáhají v určitých situacích. Mám z toho radost.

* Největší nepravda, kterou jste o sobě četla nebo slyšela?

Můžu být ráda za to, co jsem neslyšela. A největší nepravdu o mně napsal jistý novinář, když mě chtěl hodně pohanět a skandalizovat a k tomu obsahu článku dodal, že nosím dlouhé, nalakované nehtíky, protože já jsem v životě ani dlouhé ani nalakované nehty neměla.

* Jak jste se vyrovnávala s přeobsazením z postav naivek?

Já jsem se hrozně těšila, až z nich vyskočím. Od mládí jsem si přála rychle se přehrát do charakterů, ale nebylo to jednoduché, protože jsme dlouho vypadala mladě a tak mě neustále cpali do naivek a mně už to šlo hodně na nervy. Ostatně jsem se snažila všechny své naivky nehrát jako naivky.

* Vybirate si barvu sedacky v tramvaji? Pokud ano, sedate si na sede nebo cervene?

Těžko vybírat barvu sedačky. Většinou, když já nastoupím do tramvaje, všichni sedí a já stojím, když se uvolní sedadlo, je mi úplně jedno, jakou má barvu. Ráda si sednu.

* Jak se vám hrálo v rodince s paní Rosůlkovou?

Tam byli všichni hrozně fajn a samozřejmě paní Rosůlková byla fantastická, její nezaměnitelný styl života a její pozdní příchody na zkoušky jsou neopakovatelné, plné originality a já jsem sťastná, že jsem měla to štěstí se s ní při práci setkat.

* Jedna z vašich posledních premiér je inscenace Nemožní lidé, kdy vy sama jste se cítila nemožná?

To je dobrá otázka. Cítím se nemožná prakticky pernamentně. Těch okamžiků, kdy tomu tak není je velmi málo a špatně si je pamatuji, protože převažuje pocit nemožnosti.

* Musela jste někdy při svém poslancování využít svého herecké dovednosti?

Ne. Práce poslance by měla být velmi věcná, konkrétní a já jsem se to snažila tak dělat. Snad jenom, že je člověk více citlivý na jazyk, na stilistiku a vyjadřování. Snad v tomhle smyslu jsem svou profesi mohla zužitkovat.

* Chodíte ráda na večírky?

Já nenávidím večírky a vyhýbám se jim.

* Nakolik se liší hraní pro oko od hraní pro ucho?

Hraní pro okoje komplikované v tom, že herce by prozradilo držení těla, např. v nějaké napjaté situaci, když by byl povolený a strašně kříčel. Bylo by to falešné. Divák by to okamžitě poznal, protože při hraní na oko zapojuju jak mozek, srdce, tak i tělo. Všechno musí sloužit situaci a vztahům. Při hraní pro ucho si odpočine tělo a intenzivně se soustřeďuje herec na význam slova, na intimitu sdělení, která ve velkém prostoru na jevišti nikdy nemůže volit takové prostředky, jako při hraní na ucho. Hrát na ucho je silně intimní záležitost.

* Jaký byl hlavní důvod vašeho rozhodnutí stáhnout se z politické scény.

Já jsem chtěla skutečně pracovat v politice jenom první dva roky, tak jsem to v divadle řekla a taky jsem to dodržela, to je ten faktický důvod. Na druhé straně upřímně přiznávám, že kdyby mě práce v poslanecké sněmovně zaujala a přesvědčila o tom, že chce sloužit občanům a prosperitě své země na sto procent, zvažovala bych své setrvání, ale protože tomu tak nebylo, mohla jsem dodržet slib, který jsem dala v divadle i sobě.

* Co byste poradila začínajícím hercům?

Těžko radit. Snad jenom to, aby zvažovali fakt, že pracovat v divadle například je vědomá náročná služba autorovi textu a kolegům, že to není nějaká laciná exhibice se zaručeným úspěchem.

* Máte nějaké zlozvyky, kterých se chcete zbavit.

Já si na to zapálím.

* Vybíráte si role?

Nevybírám si role v divadle, protože tam vzniká repertoár spoluprací dramaturgie s uměleckým vedením. MOhu si vybírat role například v televizi, ve filmu, rádiu, ale v divadle jsem si nikdy o nic neřekla.

* Jedna Vaše kolegyně řekla, že nepodstoupí omlazovací kůry, neboť mladá tvář nedokáže zakrýt starý mozek. A co vy na to?

Já myslím, že měla pravdu.

* Máte nějakou nejbláznivější příhodu, kterou jste zažila při filmování?

Jestli máte na mysli šílené přejezdy z filmovacích exteriérů např. z Šumavy na představení do divadla v ćasovém limitu čtyřicet minut do začátku představení, tak jich bylo hodně.

* Snila jste jako děvče o tom, že se stanete herečkou?

V první třídě se mě zeptala paní učitelka, čím bych chtěla být a když jsem odpověděla, že maminkou, nebyla spokojená. Příště jsem řekla, že ošetřovatelkou a usmála se na mě. A když mě maminka v Karlových Varech dovolila "hrát" v pohádce Císařovy nové šaty - to je Hans Christian Andersen - Kuchtíka a holčičku, která kříčí, že Císař je nahatý, tak jsem se rozhodla definitivně.

* Cítíte se v Praze večer bezpečně?

Já o tom neuvažuju. Nemá to smysl, vracím se za tmy z divadla a jsem fatalistka. Chápu, že pro starší lidi jsou některé nové skutečnosti nepříjemné, ale jak říkám, nechci si to připouštět.

* Co připravujete na své domovské scéně - v Divadle Na Vinohradech?

Zkoušíme hru amerického autora Neila Simona Drobečky z perníku s režisérem Petrem Kracikem. První představení má být patnáctého června, držte mi palce, prosím.

* Máte právě rozečtenou nějakou knihu?

Já mám rozečteno mnoho knih.

* Sledovala jste naše zlaté finále v hokeji na MS?

Nedalo se nesledovat. Ale na Staroměstské náměstí nechodím. Nemám ráda večírky.

* Čeká vás letos nějaká role ve filmu či v televizi?

Není mi známo.

* Kterých oken se více bojíte, ty co musíte mýt a nebo ty co nechcete mít?

To je dobrá otázka, zrovna když jsem odcházela z domova, svítilo sluníčko a já viděla okna, která volala: Umej nás!!! To mám vyřešené, umeju je až po premiéře v divadle. Ale ta okna druhá, toho se bojím. Ta nemohu umýt nikdy.

* Máte doma nějaké zvířátko?

Máme. Pejska. Vlastně psa, ovčačku Bessinku.

* Kam do světa jezdíte nejraději, kde se vám líbilo nejvíce?

Já jsem toho moc neprojezdila, ale nejlépe se cítím v horách. Mám sen projet Skandinávii, hlavně Norsko, Finsko a Island. Líbilo se mi hodně v jižní Francii v Provenci, ale přiznám se, že se mi líbí i u nás doma. Mám mnoho míst, kam bych se ráda podívala a vždycky, když jedeme na zájezd s nějakým divadelním představením, jsem překvapená členitostí a krásou naší země a mám tolik restů a přání, kam bych se chtěla podívat.

* Kterou muziku posloucháte?

Já jsem strašně zaměřená na jazz, jazz rock, samozřejmě jsem si prožila lásku k Beatles a kupodivu zjišťuju, že je můžu poslouchat pořád. Ale čím jsem starší, vychutnávám si klasiku, hlavně klavírní koncerty i operu.

* Na co se díváte ráda v televizi?

Na dokumentární tvorbu, přírodní filmy.

* Když se ohlédnete do minulosti,existuje něco, co byste nedělala nebo změnila.

Jistě. Byla by to spousta věcí, ale co s tím? Už se stalo.

* Jaké role jsou vám bližší?

Složité, tragikomické.

* Jak film ovlivnil Váš život?

HOdně, moc. Ráda se dívám na filmy, ale mám jeden požadavek, aby se mě někdo nedělal idiota a na sebe mám požadavek, abych se nekoukala na idiotské filmy.

* Jak se díváte na neustálé tahanice kolem sestavení rady ČT.

Jsem z toho znechucena, celá záležitost byla přijetím nového znění zákona o České televizi parlamentem zesměšněním občanů této země. A jsem zvědavá na výsledky voleb nové rady ČT.

* Děkuju Vám všem za příjemné chvíle u internetu.

Chci říct, že internet považuji za úžasnou možnost komunikace, která třeba může ovlivnit myšlení spousty lidí a zároveň v sobě obsahuje i rizika zneužitelnosti, ale to by se potom nedalo aplikovat vlastně vůbec nic. To bychom nemohli jezdit ani autem ani tisknout knihy, protože všechno je zneužitelné. A já chci věřit, že kvalita a dobré možnosti internetu převáží rizika zneužití a přeju: Zlomte vaz.