zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Igor Orozovič: Každý má jiné životní baterky…

Igor Orozovič

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Na Nové scéně má za sebou v této sezóně premiéru inscenace Plukovník Švec. Tato ve své době populární hra většině lidí dnes nic neřekne. Režisér Jiří Havelka ji ovšem propojil se současností se silným režijním rukopisem. Struna národní hrdosti se rozeznívá hlasem trubky v plné polní bojové tónině. I na toto téma jsme s hercem a skladatelem Igorem Orozovičem hovořili. Stranou nezůstal jeho podíl na tvorbě herecké skupiny Cabaret Calembour. Skupina někdejších spolužáků z DAMU dokáže svou hravostí a originalitou strhnout ke spontánnímu smíchu nejednu generaci diváků. Od Igorova absolutoria uplyne letos deset let, za tu dobu má za sebou zajímavé role nejen v Národním divadle moravskoslezském, ale v posledních letech hlavně na scénách pražského Národního divadla. Inscenací má na kontě jako herec 53. Jako autor je podepsaný pod čtyřmi inscenacemi Cabaretu Calembour.

  • Inscenaci Plukovník Švec uvedla činohra Národního divadla v říjnu minulého roku. Zajímalo by mě, jak jste tuto látku objevovali?
    Text Rudolfa Medka byl novinkou pro všechny zúčastněné. A přitom to ve své době byla jedna z nejhranějších a zároveň nejúspěšnějších inscenací v Národním divadle. Dnešní diváci o ní nevědí vůbec a kupodivu ani většina divadelníků, se kterými jsem se o ní bavil. Věděli maximálně, že existuje. Ale víc nic. Pravděpodobně to bude tím, že se podařilo následujícím režimům hru a jejího hrdinu doslova vygumovat. A nejenom hru, ale celé téma legionářství, což je šílené. Jiří Havelka s dramaturgyní Martou Ljubkovou připravili skvělé první čtené zkoušky. Přinesli spoustu materiálů, knih a videí a úplně nás to téma pohltilo.
  • Režíroval Jiří Havelka, a ten má pro takovéto adaptace velký cit…
    To ano. Nadchlo mě téma i režijní přístup. Bylo by jednoduché dělat si z naivního textu legraci. Ale Jirka chtěl z té hry vytáhnout hlavní myšlenku a vystavět pomník českým legionářům. A to je voda na můj mlýn. Mám rád patriotické věci a myslím, že jsou dnes potřeba. Shodou okolností hraju v inscenacích, jež mapují vlastenecké nebo obrozenecké období (V rytmu swingu buší srdce mé, Jako břitva (Němcová), Strakonický dudák, Lucerna – pozn. red.). Všechny zmíněné inscenace se dotýkají češství a naší kultury. Každý ten text dokázal, že není nic zaprášeného, naopak. Ta témata jsou teď zase dost aktuání. A pro nás i pro diváka je skoro nemožné představit si, že se to dělo. Že tři sta chlapů šlo proti třem tisícům a že šli třeba jen s bodáky a bojovali za zemi, která ještě vlastně ani neexistovala, že pro myšlenku národní existence obsadili celou transsibiřskou magistrálu a v hrozných podmínkách se vybičovali k neuvěřitelným výkonům. Máme dnes pocit, že jsme na nějakém ostrůvku míru, a že se nás války netýkají, přitom probíhají pořád. Válčit se nepřestalo.
  • Pocházíte z Prahy, ale pokud se nemýlím, máte kořeny po celé Evropě…
    Ano, dědeček je bosenský Srb a babiččina větev je polská. Ale považuji se za Pražana, dostává mě architektura, veškerý tepot města. Prahu mám rád. Národní uvědomění je potřeba udržovat, možná i křísit. Dneska se svět vnímá hodně černobíle, stačí něco říct v dobré víře ohledně češství, a hned to někdo může začít vykládat nacionalisticky. Ale znát historii a kulturu svojí země i třeba s jejími temnějšími stránkami, to je základ národního uvědomění. A to vám nikdo nevezme.
    Vždycky říkám, že každý by se měl podívat alespoň jednou za rok na Vítkov. Uvidíte odtamtud celou Prahu, ten výhled objasní hodně. Vždycky mě to neuvěřitelně uklidní. Je to ohromná vnitřní základna. Nemusíme se hledat na Východě nebo na Západě, připadat si upozadění ve vztahu k světovým mocnostem. Máme svoji kulturu čerpající z celého světa. Staletí vývoje. A to právě ilustruje ten výhled. Škála architektonických slohů, pestrost, i třeba splácanost. Procházely tudy dějiny, resp. lidé, občané, kteří byli nedílnou součástí historického dění, je samozřejmé, stejně jako to, že ne vždy se rozhodli správně, nebo stáli na správné straně. O tom všem je naše inscenace Plukovník Švec.
  • Zmínil jste národní hrdost, ale k té neodmyslitelně patří hrdinství, a vojáci legionáři se nemají zač stydět…
    Právě. Spousta témat české historie je diskutabilních a většinou se v otázce hrdinství uchylujeme k ikonám jednotlivců. Ale tahle kapitola je o hrdinství v širším dosahu a vnitřní síle národa, ideálu a myšlenky. Jasně, dá se namítnout, že velká část z legionářů byli dezertéři z rakousko-uherské armády. Ona celá ta anabáze je neuvěřitelně složitá, což také ukáže naše inscenace, a nebýt pana Tomáše Jakla z vojenského historického ústavu, který nám podával ke všemu podrobné výklady, tak bychom se v tom nezorientovali. Ale podstata je jasná. A obdivuhodná. Ale to bych zabředával. Ale důležité je uvědomit si, že legionáři vůbec byli a že jsou v nás, můžou nás inspirovat a jak je to důležité a složité téma. Což je asi jedním z hlavních cílů inscenace.
  • Prý jste jedno představení hráli pro příslušníky Československé obce legionářské…
    Ano. Pánové v uniformách seděli v publiku. Byl to zvláštní pocit. Ale dávalo nám to pozitivní energii. Trochu se setřela dělící čára mezi jevištěm a hledištěm. Ćlověk si uvědomoval o kus víc, že to, o čem hraje se skutečně dělo. Potom jsme si s nimi povídali a diskutovali. Což taky někdy děláme po představeních s diváky v hledišti. Jirka Havelka nerad ve svých inscenacích přímočaře vykládá. Nepředkládá divákovi kompletní látku, snaží se, aby ji objevoval.
  • Pojďme k Vaší hudební tvorbě, v Národním divadle máte jediné hudební představení V rytmu swingu buší srdce mé, protiváhou tomu je určitě Cabaret Calembour. Toto uskupení letos slaví desáté výročí od založení. Můžete přiblížit ony okamžiky?
    Delší dobu jsme se bavili o tom, že něco takového spácháme. A pak jsme spolu jednou byli v kině na Batmanovi, Temném rytíři, a po jeho zhlédnutí jsme si na jedné lavičce u Rudolfina řekli, že zakládáme Cabaret Calembour. Tedy ne, že by nás inspiroval Batman:) V té době podobná uskupení v podstatě nebyla. Měli jsme potřebu pustit se do autorského divadla, cítili jsme nějaký tvůrčí přetlak. Byli jsme napojeni na stejnou vlnovou délku humoru, a měli jsme společnou vizi, jak by to všechno mělo vypadat. Kabaretem a jeho žánry jsme se inspirovali. Věřili jsme, že na nás diváci párkrát přijdou. Superparodovali jsme okamžiky, že jsme nebo jednou budeme slavní. Ale kdyby nám někdo řekl, kolik toho za deset let stihneme napáchat, asi bychom si poklepali na čelo. A světe div se, pořád fungujeme.
  • A to je co říct, vzhledem k tomu, že po studiích jste působil v Ostravě, Jirka Suchý z Tábora v Českých Budějovicích?
    Celá naše autorská trojka (Milan Šotek, Igor Orozovič a Jiří Suchý z Tábora) byla na trati, kluci zrovna hráli v Olomouci. Kupodivu i když jsme byli teď několik let všichni v Praze, toho času na scházení bylo úplně stejně málo. Je to diářové peklo. Ale naštěstí máme vymakaný styl práce. Něco vymyslíme, párkrát se nad tím sejdeme, každý zapracuje doma a pak to rychle nazkoušíme, dvouměsíční zkoušení jako u repertoárového divadla nepotřebujeme. Hudba vzniká na vedlejší koleji. To mám na starost já. Kluky s tím neotravuju, nazkoušíme to s muzikanty a pak se ve finále všechno doladí během dvou, tří závěrečných zkoušek.
  • Z Kampy jste se nakonec přestěhovali do Divadla Pod Palmovkou…
    Když šel Michal Lang do konkurzu na Palmovku, uvedl nás jako další soubor se kterým by spolupracoval, aby doplnil nějakou žánrovou barvičku. Také měl v plánu podporovat malou scénu v půdním prostoru. Říkali jsme si, že by to bylo fajn, ale byl to horizont několika let a víme, jak takové dohody většinou dopadnou. No a po třech letech rekonstrukcí po povodních to vyšlo a teď už je Palmovka naší stálou scénou a pro prostor Palm off vznikla už tři představení Triptychon_di_voce, 2017; Kvidoule 3+KK, 2015 a Cvidoule di Campo, 2011. A v dubnu přijdeme s Kvidoulí 4! V ní se vrátíme k původnímu formátu našich kabaretů. Jinak se ale docela vyvíjíme. Nejpatrnější je to u TRYPTYCHON_DI_VOCE. Tam jsme si řekli, že si každý uděláme jednu věc. Budeme patronovat svůj námět. Vznikly tři věci zvlášť - psal Milan, Jirka a já. Pak jsme to dolaďovali dohromady. Muziku jsem sice dělal všechnu, ale ke každému kusu jsem zvolil jiný žánr a přístup, aby vylezla originalita každého kousku skládačky.
  • Je mi jasné, že z počátku jste měli hodně energie, studentské nadšení… Vzpomenete si, kdy jste svému projektu začali opravdu věřit, že se udržíte?
    Asi po prvních nadšených reakcích na naši prvotinu Čertovskou kvidouli. To prostě skvěle fungovalo a vrcholem byla Milanova aktovka Borůvčí, která je mezi našimi příznivci kultovní. I mezi námi:) Měli jsme pochyby o praktickém fungování - peníze, prostory, diváci… Ale neměli jsme pochyb, že bychom nefungovali dál. Na Cabaretu Calembour nejsme existenčně závislí, tak nám bylo jedno, zda budeme hrát jednou za měsíc pro pár lidí. Za těch deset let nás potrefily nějaké dvě větší krize, ale nakonec nás to spíš stmelilo a nakoplo.
  • Dosáhli jste na granty?
    Bez nich by to moc nešlo. Asi bychom museli pořádně napálit lístky. V podstatě tvoříme zadarmo, jen reprízy máme symbolicky honorované. Moc peněz z grantů nepotřebujeme, nejsme provozně nároční, ale něco málo ano. A loni jsme nedostali grant ministerstva kultury a museli jsme se s hereckým souborem dohodnout, že se vrátíme do studentských let a pojedeme úplně zadarmo, než krize pomine. Protože muzikanty a techniku nějak platit musíme. Je to paradoxní, že divadelně se nám daří víc a víc, jsme vyprodaní i několik měsíců dopředu, ale nevyděláme si na sebe.
  • Zmínil jste muzikanty, jak ti se shánějí pro takovýto nezávislý projekt?
    Orchestr Calambour tvoří v jádru čtyři členové. A na tu partu jsem moc pyšný. Od počátku je složení nástrojů stejné: klavír, bicí, příčná flétna a housle. Od samého začátku, a nejdéle, se s námi drží bubeník Petr Zimák. Jinak jsme vystřídali už řadu muzikantů. Ale posledních několik let už máme stálou partu (ještě Zdeněk Dočekal, Jan Drbohlav, Kristýna Farag nebo Sabina Falteisková) a skvěle nám to funguje. Ono najít muzikanty a vysvětlit jim, že to není kšeft, to je hodně náročné. Najít někoho, kdo to prostě má rád, chápe žánr, přijde na zkoušku dvě hodiny před představením a vydrží u toho za jedno malý pivo, to je fuška.
    Vážím si jich. A ještě musí snést moje despotické nálady.
  • …to jste mě překvapil, vy jste despota?
    Strašný (smích). Křičím, když něco dělám, beru to jako takový pozitivní cholerismus.
  • Když jsme u muziky, kterou pro Cabaret skládáte, můžete přiblížit žánr, nebo hodně improvizujete?
    V našem žánru se hudebně moc improvizovat nedá. Někdy děláme s klukama takzvané Kalavečery, které jsou poimprovizované. Dáme si téma, nějaké fórky, body programu a pak je to volná jízda. A herecky se leccos dá improvizovat. Ale naše hudba má formu písní. Pevnou stavbu. Zvlášť, když hlavní složkou je text. Nemůžeme si říct, že tam něco zajamujeme na čtyřech akordech. Taková muzika se musí prostě odsedět, nazkoušet. Trošku jsme si hudebně víc mohli zařádit na koncertě v Malostranské Besedě, který jsme si nadělili k deseti letům. Jinak mě baví citovat různé žánry a dělat si vlastně lagraci i v muzice. Občas nějaká citace klasického díla, hudební fórek nebo záměrné klišé. Blízko mám k šansonu a muzikálu. Ale prostě jsou to písničky zásadním způsobem vycházející z textu.
  • Můžete přiblížit, jak taková písnička plná skečí a humoru vzniká?
    Většinou píšu na text. Ten mě inspiruje k náladě a stylu. Moje filosofie je, že u dobré písně by neměla být hudba a text oddělitelné. Respektive vyměnitelné. Snažím se cítit jazyk a metrum textu a najít melodii, která ho podpoří a vypíchne jeho silná místa. Hlavně naše příznačné slovní hříčky. Mělo to být tak, že když člověk písničku jednou uslyší, když pak uvidí napsaný text, bude ho číst v rytmu melodie, co k němu patří a naopak. Jinak hudební motiv vymyslím u klavíru, pošlu muzikantům akordy a demo snímek nahraný mobilem, ať si to poslechnou, oni si to neposlechnou a pak se sejdeme a dáváme to společně do kupy. Před tím se vždy sejdeme s klavíristou Zdenkem Dočekalem, aby se to naučil a měl povědomí o skladbě, než začnou zkoušky se všemi. On mi strašně moc pomáhá, víc rozumí harmonii než já, často poradí a hlavně to perfektně zahraje.
  • Jak Vás tak poslouchám, hudba Vám dává hodně…
    Ano, čím dál víc. Zjišťuji, že při hudebních zkouškách jsem absolutně šťastný. I když v daném momentu třeba zoufalý, že to nejde. Bylo by fajn zkoušet víc. Někdy třeba po roce mám chuť píseň přearanžovat, posunout dál. Můj sen je mít velký orchestr, nebo kapelu. Představy jsou nekonečné. Ale není čas. I když, jak jsem mluvil o koncertu v Besedě. To byl takový pěkný krok dál. Měli jsme ve všech písních basovou kytaru a jako host na elektriku hrál Michal Rakosník a najednou to byly úplně jiné pecky!
  • Hodně z Vás čiší hudební energie, ale jste jádrem vpasovaný do činohry. Dva různé protipóly… nebo ne?
    Hudba ani herectví proti sobě nejdou, to ne. A většina činoherců se věnuje hudbě nebo zpěvu. Má se to asi tak, že jsem nikdy nebyl herec, co chce být vyloženě herec. Spousta kolegů touží být na prknech, co znamenají svět. Když tam jsou a hrají, je to pro ně nebe. Hraním tvoří. Já samozřejmě taky, ale je to dřina. Spíš miluji celkový divadelní tvar. Všechny složky. A musím pořád pracovat na jevištním uvolnění a fungování. A potřebuju to občas proložit muzikou, tancem, zpěvem. Přece jen mám dva ročníky muzikálové konzervatoře. Ale činohra je podle mě jeden z nejvyšších stupňů scénického umění ve smyslu vnímání světa a umění vůbec.
  • Neláká Vás nějaký muzikál napsat?
    Ten žánr miluju pro tu primárně pozitivní energii, kterou lidem dává, pro tu show. Myslím, že nějaký někdy větší jednou stvořím. Už jsem jeden napsal pro Calembour. Má tedy jen asi čtyřicet minut, ale je tam toho narváno hodně. A v Triptychonu je to vlastně jeden písničkový minimuzikál, jedna mini rocková opera na třináct minut a opera Streptokok, což je asi můj vrchol. Ale svět činohry nabízí zajímavější témata, hloubku, psychologii, silnější a kvalitnější texty. A na slovo jako takové nedám dopustit.
  • Role Vás potkaly opravdu zajímavé…
    Divadlo je zvláštní médium. Někteří filmaři dokonce řeší, proč vlastně herci dělají ještě divadlo, když pro natáčení je to překážka. Přes den zkoušíte, každý večer hrajete a filmaři se na vás vyprdnou. Už několik příležitostí mi takhle uteklo. Ale člověk si musí střežit hodnoty. A divadlo jich podle mě má prostě víc. Filmové herectví mě začíná bavit a chci se mu věnovat. Ale divadlo přináší energii, katarzi, výtvarno, hudbu, ohromnou škálu stylů a způsobů stylizací a hlavně a především větší kvalitu textů. Ale samozřejmě je tu pak i otázka peněz a, když přijdou děti a účty, tak se hodnotový žebříček asi mění.
  • Ve filmovém vesmíru jsou zajímavé asteroidy – seriály…
    Také mě jeden potkal. Potřeboval jsem si prožít danou zkušenost. Zvládl jsem to a na chvilku stačí. Zvykl jsem si na kameru, objevil jsem se na obrazovce. Ale byly jsme dvanáct hodin na place, pak představení, zkoušení, fyzicky jsem to moc nedával a všechny moje výkony byly polovičaté. Pozor, neříkám, že mi seriály vadí, naopak. Sleduju je moc rád a v nějakém rozumném si i rád zahraju. Ale musím teď trochu žít a odpočinout si. Kvůli natáčení jsem neměl čas na sebe ani na muziku. Začal mi chybět klavír. Všechno to byla najednou taková velká koule, nedala se zastavit.
  • Pokud Vám rozumím, Cabaret Calembour je pro Vás to vnitřní zlato…
    Tak je to něco, co deset let budujeme na úkor spousty jiných věcí. Je to dítě, které má spoustu nedostatků o kterých víme, a třeba bych si některé věci představoval jinak, ale je to pořád naše dítě. Ta energie, co do toho člověk vložil, se nedá vygumovat. A já to mám ještě skrz tu muziku. Nad Triptychonem a operou Streptokok jsem trávil přes půl roku každičkou volnou chvíli. A teď se to hraje. To už něco znamená, není to jen tak skládat písničky. Ale chtěl bych na sobě pracovat dál, cvičit na klavír, naučit se na kytaru, zpracovávat hudbu v počítači…
  • Zdá se, že jste spíš analogový, než digitální…
    (smích) To máte pravdu, nenechám se strhnout moderní technologií.
  • Inscenace Cabaretu Calembour má tři autory, režírujete se navzájem?
    Hádáme se a připomínkujeme si navzájem. Když je třeba nějaká aktovka, kterou píše Milan Šotek, tu si režíruje sám. Zároveň je to tak, že mi už tak dobře známe žánr, i jeho, že ta tvorba je spjatá. Už umíme zahrát, to, co napíše Milan, víme, jak to má přesně fungovat. Jsme napojení na stejnou poetiku. Je to tím, že to skvěle vymyslel.
  • Byli jste spolužáci na DAMU, logicky máte ve sboru i dámy… Netáhlo vás to k mužskému spolku něco jako ala Cimrman?
    Kdepak, víme, že nám i divákům dávají herečky hodně. Ta chemie tam musí být. Nebylo by od čeho se odrážet. Máme to tři ku dvěma. To složení je tak silné, že nemá smysl ho nějak měnit. Kdyby jedna holka ubyla, tak jsme totálně slabí. A třeba Kecka (Lucie Polišenská – pozn. red.), to je nepostradatelný článek a člen, je s námi od úplného začátku a jejíjí projev herecký a pěvecký spoluutváří značku Calembour. A teď i Kristýna Farag, ketrá zpívá jak slavík a všem učarovává. Po deseti letech se naše parta osvědčila. Do toho si musíme přiznat, že po těch letech už jsme dospělí. Představujeme si, jak to bude vypadat, až budeme hrát Cabaret Calembour v padesáti… Už teď nám některé fórky přijdou nedospělé a provádíme autocenzuru. Snad ji budeme schopni i za dalších pár let. Jinak by mi diváků bylo dost líto :).


  • www.narodni-divadlo.cz

    11.2.2019 10:02:59 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory