zvláštní poděkování
Volný.cz

Zkrocení zlé ženy II z Velkého divadla

Zkrocení zlé ženy (Velké divadlo v Moskvě)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

V kontrastu ke klasické pompéznosti a lesku „Korzára“ následoval minimalismus Zkrocení zlé ženy, které bylo uvedeno jako druhé představení letošní sezóny baletních přenosů z Velkého divadla v Moskvě v neděli 26. listopadu. Poprvé jej filmoví diváci ovšem shlédli již v lednu minulého roku, jak bylo také referováno.
Velký balet v Moskvě se stal vlastníkem unikátní inscenace baletního přepisu Shakespearovy komedie Zkrocení zlé ženy v roce 2014. Choreograf Jean-Christophe Maillot, ředitel a zakladatel baletu Monte Carlo, „zkrotil“ Velký balet a „přinutil“ vyškolené klasické tanečníky tančit na špičkách „contemporary“. Povedlo se mu to dokonale a ruští interpreti ukázali, že jsou schopni všeho.

Jednu z verzí baletu Zkrocení zlé ženy vytvořil už John Cranco, ale v Moskvě se Maillot rozhodl pro své originální pojetí včetně hudby. Ta měla být pro Rusi srozumitelná a známá a tak zvolil Dmitrije Šostakoviče a jeho filmovou a baletní hudbu. Díky hudebnímu vzdělání byl schopen vytvořit asambláž z dvacítky Šostakovičových děl od lidových, dynamických tónů a „revolučních“ melodií po baletní lyriku, která jakoby byla zkomponována přesně pro dané situace (nebo naopak).
V příběhu se Maillot drží základní linie, peripetií s vdavkami dvou sester, hodné Biancy a „zlé“ Kateřiny (Jekatěrina Krysanova) a jejich nápadníků, k nimž se druží ještě další postavy a budoucí dvojice. Mailot sice prohlašuje, že mu nejde o vytváření návodu pro muže - macha – jak nakládat se ženami ale o setkání dvou výjimečných osobností, které potřebují a nacházejí výjimečné protějšky. „Krocení“ - sbližování - je ale vyhrazena poměrně dlouhá doba - „krocení bičem a cukrem“ nebo jen něžně erotické „ochočování“, které slaví úspě chy. Tyt o střety – ve skutečnosti vlastní „disciplinace“ nebo podřizování se na podnět druhého - jsou dramatickou osou baletu, z níž vychází nejexpresivnější choreografie hlavních protagonistů. Okamžiky spontánní citovosti u Kateřiny, vláčnost, lyričnost, jsou bleskově destruovány drsností, vyzývavostí, agresí – naznačeny útoky, ranami, kopáním. Kateřina jedná podvědomě, tak jak s ní zmítají poryvy náhlé náklonnosti bezprostředně vyvolávající stud a nevraživost. Zatímco stejně temperamentní Petruccio (Vladislav Lantratov) je zjevný nevychovanec a „drsňák“ ale své chování vůči Kateřině a své reakce na její „nemístné ;“ odpovědi má pod kontrolou a vychytrale je využívá a zneužívá k tomu, aby dosáhl svého. Několika „přelety“ ovládne scénu, je středem pozornosti. Prostředky jeho drezúry jsou něžný i lascivní dotek a pohlazení, ale i až nepatřičné násilné vláčení, smýkání, pohazování. Od okamžiku, kdy se ukáže na scéně, je celý první akt převážně vyplněn potyčkami mezi oběma postavami a přestože „boj“ je zpočátku vyrovnaný, je jasné, kdo podlehne-ten jehož city jsou silnější – a tady žádné proklamace neplatí a naopak vidíme, co si Maillot a Shakespeare myslí ve skutečnosti - je to žena.

Ve druhém aktu, kdy už je po svatbě a Kateřina se víceméně dobrovolně ubírá do svého nového domova, to ještě párkrát zaskřípe, ale jinak tento poetický moment „velkého klasického tance“ a lyrické hudby už nic neruší, naopak je rozkošně dotažen v intimitě svatebního lóže pod přikrývkou, kdy je Kateřinino zkrocení dovršeno.
Společně s dialogem Kateřiny a Petrucicia probíhají dialogy a komunikace více jednostranného charakteru bez srovnatelné razance, namlouvání, koketérie, flirtování, mezi „hodnou“, stydlivou, Biancou a Lucemciem, mezi Hortensiem a vdavky chtivou vdovou, která se snaží věci režírovat, Gremiem a hospodyní a v této skrumáži udržuje pořádek otec – kupec Baptista, zasahuje do ní služebnictvo, dokonce i bandité. Je to krásně nepřehledný chaos, kde se každý prosazuje podle svých sil a umu, lidé se hádají, napadají, posmívají se, sbližují, s pantomimickou výmluvností každého pohybu, gesta, výrazu. Nápadné jsou výpady a ústupy, přechody z neutrálního postoje na špičky. Takřka by se dalo říci, že si až na pár „znuděných“ piruet a akrobatických skoků v prvním aktu příliš nezatančí a více hrají. Ale tato geniálně „nahodilá“ choreografická kompozice, rytmus a dynamika dané hudbou přesně vyjadřují a sdělují, to co si má divák „přečíst“, aby děj pochopil, aby rozuměl tomu, co je zde pro něj tanečníky „napsáno“.
Stejní lidé ale již v jasnějších pozicích a vztazích představují společnost na svatbě Biancy na závěr druhého dějství, na níž se dostaví také oslňující společenská hvězda Kateřina a trochu v jejím stínu Petrucio. Ani Maillot si neušetřil poslední antifeministické gesto, kdy Kateřina jako příklad pro ostatní ženy i svou sestru Biancu jako jediná poslouží manželovi tím správným šálkem čaje.
Barvitý společenský obraz je „dobarven“ kulisami a kostýmy. Jsou velmi jednoduché a na rozdíl od pestře emotivního děje nehýří barvami – bílé dvouramenné schodiště, které se později rozdělí na dvě části, v pozadí bílé trojhranné sloupy, v popředí sedačky stejného trojúhelníkového profilu jako sloupy plus modelace modrým světlem. Na tomto pozadí taneční písmo skvěle vyniká. Jednoduché bezčasové spíše civilní kostýmy v kombinacích bílé, šedé, černé (Petruccio, Lucrencio, Hortensio, Baptista, vdova), Bianca jako „vzorná školačka“ v modré kratší kolové sukni a bílé blůzce a Kateřina v černozeleném korzetu – korzet známe i od sester z Popelky, k němuž patří podle okolností delší sukně vpředu rozevřená. Návrháři (scéna Ernest Pignon Ernest, kostýmy Austin Maillot – syn, světlo Dominique Drillot) se nenechali svést a drželi se „chladného“ minimalismu, který je excelentním vizuálním doplňkem režijního a choreografického Maillotova konceptu.

Za hudební interpretaci sklidil ovace dirigent Igor Dronov, který měl zpočátku poněkud potíže s „vdovou“. Již již chtěl mávnout hůlkou avšak na proscenium před oponu se vloudila vdova s taškou začala si obouvat špičky. Když byla obuta, připravil se Igor Dronov k akci ale vdova se ještě potřebovala nalíčit a opilovat si nehty. Možná se mu zdálo, že se dnes vůbec nezačne, ale vdova posléze už nabyla dojmu, že vypadá přijatelně a dala pokyn k zahájení.
Najde se snad někde originálnější začátek baletu?
Tvrdí- li oponenti, že Velký balet je skladištěm tradic, je toto Maillotovo dílo dobrým protiargumentem. Spoluprací s takovými osobnostmi jako jsou Niemeyer, Maillot a další dokazuje, že je otevřen pro nové trendy stejně jako další velké světové scény. Díky baletním přenosům do kin se o tom dozvídá celý svět.

Žádné vánoce by pro baletní publikum nebyly těmi pravými bez LOUSKÁČKA, nemůže tedy chybět ani letos a malí i velcí se s ním setkají při přenosu do kin 17. prosince 2017.

11.12.2017 19:12:17 Helena Kozlová | rubrika - Recenze

Časopis 50 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Void  (Ponec)

Časopis 50 - sekce

DIVADLO

Odcházení

Odcházení

Odcházení
Filmový debut Václava Havla, od jehož úmrtí dnes uplyne šest let. Groteskní i sebeironická reflex celý článek

další články...

HUDBA

Vánoční koncerty

Vánoční koncert Hany a Petra Ulrychových

Vánoční koncert Hany a Petra Ulrychových
Spoluúčinkuje skupina Javory (1993). Režie E. Sedlář. Spolupracova celý článek

další články...

LITERATURA/ UMĚNÍ

Vánoční mše

Půlnoční mše
Přímý přenos vánoční bohoslužby z farního chrámu svatého Augustina v Brně. Režie J. Nosek. Už celý článek

další články...