Scéna.cz 

Bajadéra na scéně Národního divadla

20. listopadu vstoupila BAJADÉRA poprvé v celé své kráse na scénu Národního divadla v Praze. Letmé seznámení zprostředkovala již její část uvedená v komponovaném večeru Paquita v roce 1974. Jinak se baletem Bajadérou zabýval pouze brněnský soubor. Jeho inscenace z roku 2003 byla tak úspěšná, že po 10 letech ji v brněnském Národním divadle obnovili. Při rozvažování o rozličných verzích Bajadéry vhodných pro pražské ND se ukázalo být nejlepším řešením vytvoření zcela nové Bajadéry. Tímto úkolem byl pověřen Javier Torres, působící v současnosti v Helsinkách, který se již v Praze dobře zapsal Spící krasavicí - Šípkovou Růženkou.

Javier Torres, inspirovaný existujícími inscenacemi, se pustil do Bajadéry po svém a do romantického příběhu podobně jako do Spící krasavice vložil psychologii a možná i některé své problémy. I když může vzniknout pochybnost o oprávněnosti takto zasahovat do dané struktury, z hlediska logiky to mělo smysl. Není ovšem jisté, zda dát přednost tradičnímu romanticky rozervanému hrdinovi, který se nemůže rozhodnout mezi dvěma ženami nebo Torresovu hrdinovi, který je ustupuje energické a dominantní matce.

Torres pracuje s kompletním petipovským příběhem včetně posledního aktu, který se běžně vynechává, ale je podstatný pro jeho koncept vítězství lásky nad smrtí. Javier Torres učinil zásahy nejen do dramaturgie ale i choreografie, dodal některé novinky, ale neochudil balet o nic podstatného, co se od Bajadéry očekává. Možná by nebylo do věci některé sborové scény i zkrátit neboť téměř tři hodiny trvající představení je pro současné obecenstvo poměrně dost dlouhé. Torres se nesnažil Bajadéru umístit přímo do Indie - i to by se příčilo jeho logice věci-vždyť Indie v romantickém pojetí se také značně lišila od reality. Zvolil kompromis a lokalizoval balet do "literární" země Šangri-la, někam pod vysoké hory, kde se mísí západní civilizace s exotickou.
Příběh členěný do dvou dějství s několika obrazy, je spjat do kruhu - začíná prologem se "sociálním" podtextem - mezi hrajícími si dětmi - budoucími hrdiny Solorem z bohatého rodu a Nikií, dcerou služky, zeje nepřekonatelná propast, stejná dětská dvojice také příběh symbolicky završuje.

Jeviště je orámováno zlatým ornamentálním obloukem, který naznačuje, že vstupujeme do neskutečného světa - snad pohádkové obrázkové knihy, v níž se obrací listy a odkrývají se jednotlivé výjevy. Nikia (Nikola Márová) se má stát chrámovou tanečnicí - bajadérou a pro Solora (Michal Štípa) plánuje rázná matka výhodný sňatek s dcerou radžy. Setkáváme se s oběma hlavními protagonisty už v dospělosti pod himalájskými horami, pokrytými ledem, jejichž vrcholy se ztrácejí v mlze, před chrámem s posvátným ohněm. Šedomodrá a bílá vzbuzují pocit chladu a krystalické čistoty - jak ji materializuje i Nikia vykonávající obřadný tanec. Její zjevení doprovází lyrická melodie a ona sama se stává ztělesněním oduševnělosti, průzračnosti, ženství. Jejímu kouzlu neodolá Solor - je přirozené, že se dětské kamarádství proměnilo v hluboký cit - ale ani nedisciplinovaný velekněz, Nikiin "nadřízený" (Jiří Kodym). Jeho vzplanutí je prvotní jiskrou dramatické exploze. Sólem Nokie a duetem se Solorem v tomto prvním obraze se také začíná řada slavných a krásných sól, duet dalších partů, kterými balet přímo hýří. V další scéně je to např. laškovný tanec radži (Tomáš Kopecký) a jeho milostnic. Obě příští soupeřky, aniž by o tom zatím věděly - Nokia a Gamzatti (Rebecca Kong), dcera radži- okouzlují v tanci, v němž bajadéra žehná nevěstě. Stejné pohyby s "fázovým posunem" - Gamzatii je opakuje po Nokii, obě se zastavují a ve společné pozici vytvářejí efektní obraz čtyřruké bohyně. Okolnosti je ale záhy postaví proti sobě a z Nokie - esence křehkosti - se stává vášnivá obhájkyně svého citu, která neváhá zabít. Vedle fyzické proměny, proměny stylu vyžaduje tento moment i velkou citovou angažovanost, kterou uplatnila Nikola Márová velmi přesvědčivě podobně jako i v následujícím dějství - zásnubní slavnosti, v níž vyjadřuje nesmírný smutek, zklamání a melancholii ze Solorovy zrady. Zdeptaná poklesne k zemi a opět se vzchopí a "vzepne" až do špiček s novou naléhavostí, která zůstává bez odpovědi. Chvilka mylné radosti prosvitne, když uvěří, že jí košíček s květinami poslal Solor, než ji zasáhne hadí jed. Umírání patří k nejdramatičtějším a nejsilnějším momentům. Ještě je ale třeba učinit obrat zpět a zmínit se o tanci Zlatého Buddhy Ondřej Vinklát), jehož zjevení na slavnosti zasáhne svadebčany a obecenstvo jako blesk. "Indická" choreografie - nezvykle variované skoky do neuvěřitelné výšky, pozice ve vzduchu i na zemi, držení paží i prstů - "mudry" - jsou precizní jako "vyražené do prostoru", jeho explozivita a dynamizmus nemají srovnání. Skvěle se uvedli v duetu i Solor s Gamzatti.

Po takovém nakupení událostí i tanečních výkonů čeká na diváky uklidnění a čistá poezie "bílého baletu" v dalším aktu, který začíná známým "opiovým snem". V Torresově pojetí nemá hrdina zapotřebí žádného opia, je vyčerpán svým bolem a smutkem nad smrtí Nokie, výčitkami svědomí a upadá do spánku zcela přirozeně. Sestup stínů - víl v bílých balerínách - je uskutečněn vskutku magicky - z mlhy, v padajícím sněhu - (projekce mihotavých světel na transparentní oponu) se noří obrysy 24 tanečnic, které nějakou dobu sestupují po šikmé linii ve sledu stejných figur - arabesky a úkroku, seskupení udržuje tvar proměnlivého trojúhelníku, než se rozestaví na ploše do šesti řad po čtyřech tanečnicích. Nyní je čas pro sólo bílého přízraku Nokie i dalšího skvostného duetu Nokie se Solorem. Na rozdíl od reality, kde Nokia dodržuje indické taneční zvyklosti - zalomené ruce - pokrčené paže, nohy, platí v říši stínů univerzální přísná a vznešená klasika bez jakýchkoliv místních příkras. Vedle milenců se blýsknou i tři tanečnice se svými brilantními krokovými variacemi a piruetami.

Zde ovšem dílo nekončí tak jak je obvyklé, ale pokračuje už opět v exotické "realitě" - svatbou v chrámu. Předchází ji prolog s bubeníky, který se promění v hlučný akrobatický tanec válečníků už v značně "divokých" kulisách chrámu s figurami býků a hrozivou rozšklebenou hlavou božstva. Svatební obřad naruší přízrak Nokie, polekaná Gamzatti převrhne svíčku a celý chrám vzplane ohněm. Solor se vrhá do ohně za Nokií vstříc smrti. Podle (nejen) indických tradic se z ohně rodí nový život, a tak poslední scénu zabírá velebné pohoří a v něm se promítnou bílé postavy obou milenců, kteří zůstanou už na věky spolu, zatímco dole na zemi proběhnou v podobě nerozlučná dvojice malých dětí.

Přes veškerou nádheru a luxus - dostatečný, aby navodil atmosféru - palác rádži, síň, v níž se konají zásnuby (zde bohužel poněkud mizel Zlatý Buddha na pozadí pozlátka na zdech a "růžová" snoubenka splývala se stejně "růžovými" sboristkami), sen s vílami, chrám, kde se koná svatba, kostýmy "ala Indie" (často s autentickými materiály a dekorem) je inscenace ve výtvarném výrazu poměrně umírněná a střízlivá a nepřehlušuje samotný tanec.

Je už dobrým zvykem ND, že tištěný program bývá velmi dobře sestaven, obsahuje vedle děje např. rozbor a historii představení, životopisy tvůrců, odborné studie - tentokrát o kulturní pluralitě Indie od Blanky Knotkové-Čapkové. V případě Bajadéry je pozoruhodná i grafická úprava - barevné stránky s indickými ornamenty - mandalami.

Praha má tedy opět jeden "velký" balet se vším co k tomu patří - romantický příběh v exotickém prostředí, podmalovaný melodickou hudbou (Ludwig Minkus), s velkolepou výpravou, s půvabnými pasážemi v tom nejlepším podání našich tanečních hvězd i všech ostatních účinkujících. Národní divadlo s ním přichází v tu nejvhodnější dobu - chmurný podzim, nedaleko do vánoc - přesně ten okamžik, kdy se lidé zvlášť rádi nechávají unést iluzemi. V "říši snů" se ale mohou díky Bajadéře nyní octnout kdykoliv.

www.narodni-divadlo.cz