zvláštní poděkování
Volný.cz

20. let Hartig Ensemble - rozhovor s Helenou Kazárovou

Hartig Ensembele (Zdroj: L. Sváček)

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Hartig Ensemble – tance a balety tří století, profesionální soubor věnující se interpretaci tanců od pozdní renesance po raný romantismus, vznikl jako první těleso svého druhu u nás už před dvaceti lety. K ohlédnutí za jeho příběhem jsme pozvali Prof. Helenu Kazárovou, Ph.D., uměleckou vedoucí souboru. A že je o čem mluvit i na co vzpomínat!

  • Začněme nejprve osobní historií. Kdy jste se rozhodla, že se budete věnovat éře především baroka, čím vás toto období tolik přitahovalo?
    Bylo to na už počátku 90. let minulého století. Tak trochu za to může profesorka Božena Brodská, která mi v rámci postgraduálního studia „nadělila“ toto téma z pohledu dějin tance. Nicméně mne jako bývalou profesionální tanečnici neuspokojovalo zkoumat jen libreta barokních oper a v nich hledat zmínky o tanci, chtěla jsem si to, jak se tančilo, umět více představit, převést do živé podoby a propojit s rytmy barokní hudby.
  • Hartig Ensemble byl první profesionální těleso, které se začalo věnovat tanečním formám z období předcházejícím romantismu. Byla na počátku poptávka po vystoupeních nebo spíš váš vědecký zájem a chuť vidět historii oživlou na scéně?
    Svým způsobem obojí a ještě bych k tomu připojila pedagogický zájem – mne totiž odmalička bavilo něco druhým předávat, nenechávat si to jen pro sebe… Začala jsem jezdit na konference, kurzy a workshopy, shánět literaturu a porovnávat takto nabyté poznatky s vlastním úsudkem. Začala jsem pořádat vlastní letní kurzy historických tanců a výukou se učit, ověřovat poznatky v praxi. Poté jsem kolem sebe soustředila několik studentů na katedře tance a experimentovali jsme s tanci, které by byly pro běžné frekventanty letních kurzů již obtížné. Hledali jsme adekvátní tempa, podobu tanců. Abych si ověřila, že je to smysluplné, předvedly jsme tance, obnovené mnou podle grafické taneční notace, v březnu 1998 na konferenci specialistů v Londýně s tehdejšími studentkami katedry tance AMU Hanou Barochovou (dnes Slačálkovou) a Kateřinou Réblovou (dnes Hanáčkovou). Byl to úspěch. Studentky ale již od roku 1997 vystupovaly na koncertech souboru Collegium Marianum právě s repertoárem barokních tanců, nastudovaných podle Beauchamp-Feuilletovy notace. Tehdy se tam scházeli skvělí hudebníci – mimo jiné jsem se tam seznámila kromě „domácí“ Jany Semerádové také s Markem Štrynclem, Václavem Luksem a dalšími. To, že jsme tance předváděli pro dnešního diváka, bylo také velmi důležité.
  • Čím promlouvá oživená historie k současnému divákovi, aby se ztotožnil s jevištním projevem tak vzdálených generací? Co máme se svými předky společného?
    Myslím, že mnoho, duševní a smyslové vnímání lidí se totiž příliš nemění. Rytmus je jeden z aspektů, který nás propojuje s minulostí, stejně tak i určitá emocionalita – ta se od rytmu také odvíjí, a v neposlední řadě je to smysl pro řád a krásu. Nelze také opomenout, že se sice inspirujeme poměrně hlubokým poznáním esteticko-technických principů minulých století, ale tančí vždy současní lidé pro současné lidi.
  • Asi není snadné rekapitulovat, protože za účasti Hartig Ensemble vznikly desítky projektů. Existují z nich alespoň pro vás nějaká „nej“? Který vám přinesl největší uspokojení jako tvůrkyni? Který byl nejobtížnější třeba kvůli nedostatku pramenů?
    To je velmi obtížné. Každý projekt a představení má svá úskalí a své velké momenty a každým se velmi učím já i „moji“ interpreti. Vždy je nejtěžší tvořit kus, ke kterému neexistuje žádná hudební nahrávka. Pak musím požádat hudebníky, aby mi udělali zkušební nahrávku ve verzi smyčcového kvartetu. Už deset let takto spolupracuji s Markem Štrynclem a jeho orchestrem Musica Florea, oni musí prvotně vdechnout život „mrtvému“ hudebnímu zápisu – pro mne je totiž hudba, její puls, dynamika a energie základní inspirační fenomén. Následně je obtížné rekonstruovat libreto, pokud jde o dějovou záležitost a uvést všechny složky do harmonie vzájemného propojení, a to platí i pro tančené části oper. Důležitá je také výtvarná stránka, nejprve si musím tanečníky představit v kostýmech, v tomto mi velmi pomáhá Roman Šolc, a také rekvizity podmiňují, jak se bude vyvíjet má choreografie i režie. V neposlední řadě samotní interpreti, jejich výrazové kvality, muzikalita i vzhled jsou inspirací, proto je pro mne tak primární mít svůj soubor – vytvářet choreografii, aniž bych věděla, kdo ji bude tančit, mne netěší, mám ráda spolupráci s osobnostmi a ráda také objevuji, co se v tanečnících skrývá, jaký talent v nich dřímá…
    Během posledních dvou let jsme realizovali díla od Beethovena k Monteverdimu, máme na repertoáru díla Praupnera, Mozarta, Scarlattiho, Glucka, Starzera, Händela, Rebela, Lullyho… Za koncepční vrchol bych rozhodně považovala Beethovenův jediný balet Prométheovi lidé aneb Moc hudby a tance (premiéra 2016) a velkou satisfakci mi přinesl dopis předsedy Händelova spolku v Halle po našem letošním hostování s pořadem Händel a tanec v Bernburgu, vytvořila jsem prý „Gesamtskunstwerk“, a to je dosažený cíl. Bez umělců, kteří mne inspirují, by to ale možné nebylo. Je to spolupráce.
  • Jaké jsou v současnosti nejčastější zdroje, ze kterých vycházíte vy s taneční složkou při znovu-oživování někdejších divadelních kusů? Dá se říci, že už jsou zcela probádány například zámecké archivy, nebo ještě můžeme narazit na objevy?
    Zdroje a prameny poznání jsou nejrůznější povahy a podoby, od ikonografie, hudebního zápisu, synopse děje, zmínky v korespondenci, grafického zápisu v Beauchamp-Feuilletově notaci atd. Čím déle s těmito materiály pracujete a porovnáváte je mezi sebou, tím více k vám „mluví“. Objevy samozřejmě je možné učinit, ale to jsou vždy jen dílčí prameny. Pro mne je největší objev, když je dílo – ať jen tanec či celý hudebně-divadelní kus – předvedeno před současné diváky.
  • Vrátím se k tématu, kterého jsme se v minulosti už dotkly. Je obtížné nově nastudované tance či inscenace označit za rekonstrukce, když nejde o hmotné dědictví. Jaký příměr je podle vás adekvátní, máme vůbec vhodný výraz?
    V angličtině mají výraz „re-enactement“, prakticky jde o aproximaci původní podoby díla, ale za použití vlastní inspirace tam, kde prameny chybějí nebo mají slabou výpověďní hodnotu. Jde také o obnovení určité estetiky, a pokud se podaří všechny části uvést do souladu, může dílo být velmi působivé, je to ostatně dnes i trend v inscenování tzv. tradičního nebo chcete-li klasického baletního repertoáru, kde se používají zápisy v tzv. Stěpanovově notaci, kterou byla zaznamenána řada Petipových baletů. My saháme historicky ještě do dávnější doby, je to zvláštní kombinace taneční archeologie a umělecké inspirace.
  • Práce se souborem i vlastní badatelská činnost vás zavedla i do zahraničních divadel. Víme, že Česká republika se může pyšnit nejen zachovaným divadlem v Českém Krumlově, ale i v dalších městech. Jaké nejkrásnější historické divadlo znáte?
    To je těžké říci, jelikož považuji to českokrumlovské za jednoznačně nejkrásnější a podle mne nemá ve světě z řady důvodů konkurenci. Divadlo ve švédském Drottningholmu má také dochované kulisy z 18. století, ale jsou již spíše klasicistní, hlediště je oproti krumlovskému také jednodušeji vyzdobené. Zámecké divadlo v Litomyšli by si zasloužilo obnovu a restaurování mašinérie, ve stěně hraběcí lóže se dochovaly malby, na kterých je slavný tanečník a choreograf Salvatore Viganò… Když ukazuji fotografie našich zámeckých divadel – též kupříkladu toho v Mnichově Hradišti – na zahraničních konferencích, lapají odborníci po dechu.
  • Hartig Ensemble pořádá i vlastní taneční projekty, nejen koprodukce hudebně dramatických děl. Můžete přiblížit, s jakým programem ho mohou vidět, když je příležitost?
    Pokud to lze, vystupujeme nejraději s živou hudbou, tudíž je to téměř vždy ve spolupráci s hudebníky. Kupříkladu s flétnistkou Julii Branou a cembalistkou Editou Keglerovou hrajeme již několik let takový komornější program, kde se střídají tance a instrumentální hudba. S orchestrem Musica Florea zase realizujeme kratší dějové balety typu ballet-pantomime, letos kupříkladu pořad Mozartiana. Mimo to realizujeme i tance v operách, letos kupříkladu s Göttingenským barokním orchestrem v Lullyho opeře Armide. Je toho mnoho a je to různorodé. Nyní se plánujeme také věnovat více španělským tancům stylu „escuela di bolero“, kde se slučují prvky klasické taneční techniky s hrou na kastaněty, byl to populární styl konce 18. a první poloviny 19. století. Výsledkem bude nový program, který se bude moci realizovat s klavírním doprovodem. O plány není nouze, pro nás je ale důležité mít možnost díla reprízovat, neboť jen tak lze dosahovat stále lepších výsledků a dobrat se větší hloubky v interpretaci.
  • Nyní jste nastudovali s komorním uskupením mladých hudebníků a dirigentem Tomášem Hálou Ballo delle ingrate Claudia Monteverdiho. Jak typicky probíhá spolupráce na projektu mezi tanečníky a hudebníky – každý pracuje na své části a setkáte se před představením na generálních zkouškách, nebo pracují hudebníci s tanečníky a můžete se vzájemně ovlivňovat?
    U tohoto typu hudby je nutná domluva a vzájemná inspirace choreografa s kapelníkem či dirigentem od samého počátku – už jen proto, že sháníme noty po archivech a společně pracujeme na výsledné podobě. S celým orchestrem se samozřejmě realizuje jen pár společných zkoušek, jinak by to z finančních důvodů nebylo možné. Jelikož jde o grantové projekty, nemáme bohužel takové pohodlí mnoha hlavních zkoušek, proto je vše intenzívnější a obtížnější. Nicméně dobrý dirigent se vždy zajímá o to, jak k taneční hudbě přistupovat a já v poslední době spolupracuji jen s takovými hudebníky.
  • Udělejme z Ballo delle ingrate ukázkový příklad – jaké jste měla možnost využít zdroje při tvorbě choreografie? Dochovala se snad i nějaká ikonografie?
    Toto dílo Monteverdiho a básníka Rinucciniho je z roku 1608, mělo premiéru v Mantově u dvora Gonzagů. Jako vždy bylo nejprve důležité prostudovat všechny reálie a pátrat po co největším spektru pramenů poznání. Tam, kde nejsou přímé prameny, pak použít metodu paralely s kulturními událostmi, které se odehrály v podobné době a v podobném prostředí. Toto dílo jsem i režírovala, tudíž nešlo jen o taneční scénu, ale bylo třeba se dobrat i celkového pohledu na dílo. Kdybych měla popisovat celý proces tvorby, bylo by to příliš dlouhé na rozhovor. Představím tedy jen ty nejdůležitější východiska: text k představení ve vydání Monteverdiho díla z roku 1638, interpretace hudebního zápisu samotných tanečních částí a hledání jejího znění a umístění v díle společně s Tomášem Hálou, předchozí znalost techniky a repertoáru tanců té doby (např. z děl Cesare Negriho a Fabritia Carosa), choreografické postupy dvorských baletů manýrismu, ikonografie té doby atd.
    Kdybych měla ale jen znalosti z pozdně renesančních tanečních manuálů a dosavadních znalostí o dvorském baletu té doby a chyběl mi ještě jeden velmi důležitý zdroj poznání, totiž popis očitého svědka mantovské premiéry díla, udělala bych zásadní chybu v interpretaci stylu. Na tento popis mne upozornila Rakušanka Ulrike Kinast, a já jsem jí moc vděčná. Dobový svědek totiž popisuje zvláštnost těchto tanečních výstupů v Ballo delle ingrate – nešlo o tvoření geometrických obrazců, jak bylo obvyklé v té době, ale de facto o určitý druh výrazového tance, kdy tanečnice pomocí gest vyjadřovaly nejrůznější pocity jako je hrůza, děs, strach atd. Toto je jen jeden malý příklad za všechny, že k interpretaci repertoáru minulých dob nelze přistupovat mechanicky za použití jednoho „návodu“, ale vždy individuálně, naši předchůdci také experimentovali a chtěli publikum překvapit… Dá to ovšem práci poznat různé žánry a umělecké postupy a tyto konkrétní případy zase rozšiřují a doplňují naše znalosti, nic nelze paušalizovat, je to jako v klasické archeologii, jediný „střep“ může zvrátit dosavadní poznání.
  • Velké je v tanci a divadle kouzlo výpravy – která ovšem bývá nákladnou složkou. Má Hartig nějaký „fundus“ kostýmů a rekvizit, vznikají ke každé premiéře nové?
    Nějaké kostýmy máme, ale vzhledem k pestrosti období i žánrů je výtvarné uchopení složitější a role člověka, který to vše uvede do souladu a dotvoří, nezbytná. Bohužel se nám stává málokdy, abychom měli dostatečný rozpočet pro vytváření zbrusu nové výpravy, to si mohou dovolit jen v repertoárových divadlech a my většinou spoluvytváříme grantové projekty hudebníků, kteří mají na výpravu minimální částky. Spoléhám na svého kostýmního mága Romana Šolce, který má přehled, nadhled, zkušenosti i vkus a dokáže i starší „kousky“ garderoby zapojit do celkového obrazu, aby to bylo smysluplné a krásné. Rekvizity si některé vyrábíme sami (všestranný architekt Václav Krajc), mnohé jsou ale vypůjčené z Českého Krumlova, kde je vytváří restaurátorský mistr Vladimír Hlušička, někdy pomůže i sklad ND v Praze, za což jsme také vděčni. Kulisy pak maluje úžasným způsobem ručně Jiří Bláha – to v případě že vystupujeme na Florea Theatrum – mobilní barokní scéně Marka Štryncla a jeho orchestru. Divadlo je týmová záležitost.
  • Setkáváte se s tím, že Hartig Ensemble boří mýty o historickém tanci a divadle? Máte nějakou zpětnou vazbu od diváků, kteří nevěřili, že divadlo 18. nebo 17. století může být živé i zábavné?
    Nejlepší zpětnou vazbou je potlesk, samozřejmě a pak i vyjádření, že je to buď dojalo, rozesmálo, anebo i jen prostě že to nepokládali za ztracený večer. Jelikož jsme tak přímo navázáni na hudební a výtvarnou složku, nikdy to není potlesk jen pro nás… Byla jsem šťastná, že jsme měli v několika případech možnost ukázat svou práci i v zahraničí (letos v Německu a Polsku), a tam byla odezva od diváků i kritiky nadšená, což nás vždy velmi povzbudí. Povzbudivé je i to, že o spolupráci s naším souborem projevují zájem i další hudební tělesa i odborníci – např. Angličanka Jane Gingell. Líbí se jí, že tu jsou různé osobnosti, ale navenek existuje něco jako „souborový styl“. Jinak je v podstatě ideální okamžik, kdy divák přijme estetickou stylizaci inscenace a nechá na sebe působit výrazové prostředky, které ho zasáhnou tak, že si ani už tu stylizaci neuvědomuje, vnímá emoce nebo příběh či jen krásu pohybu skrze ni.
  • Nechte čtenáře nahlédnout do praktického fungování souboru. Jak často se tanečníci scházejí, zkouší? Kolik má Hartig Ensemble členů?
    Jádro souboru tvoří osm tanečnic a tanečníků, ale pro různé projekty spolupracujeme i s mnoha hosty ze sféry profesionálního tance, hostovala u nás celá řada významných osobností (např. Barbora Kohoutková, Lucie Holánková, Ida Fišerová, Jaime Reid, Jiří Jelínek, Adam Zvonař, Miroslav Urban ad.) Soubor úzce spolupracuje s katedrou tance HAMU, zkouší v Hartigovském paláci a odtud má i své jméno. Frekvence zkoušek je závislá na době i charakteru projektu, někdy je třeba zkoušet i o víkendech a v letním období prázdnin, kdy nás vrátný často večer „vystrkuje“ ze sálu.
  • Nevím, jestli máte dramaturgický plán, ale určitě můžete se čtenáři sdílet další nápady – co za další spolupráce a premiéry Hartig Ensemble chystá?
    Letošní dvacátou sezónu jsme, co se týče premiér, uzavřeli Monteverdim, nyní nás čeká zdokonalování ve stylu „školy bolera“ s Jane Gingell. S dirigentem Göttingenského barokního orchestru Antoniem Adamske jsme ještě uvažovali o roztančení Bachových francouzských suit ještě v prosinci, ale pro finanční náročnost musíme projekt přeložit na jiné období. Jinak se kalendář plní již na rok 2018, zejména na červen a červenec, chystá se další operní projekt s Musicou Floreou a vystupování s dalšími hudebními tělesy, která si nás již teď smluvně zavazují. Zatančíme rádi při různých příležitostech, divadelních i společenských, a necháme se překvapit dalšími výzvami.
    Chtěla bych poděkovat všem tanečníkům, kteří mi za ta léta umožnili a umožňují plnit mé sny.

    16.10.2017 22:10:23 Redakce | rubrika - Rozhovory
  • Časopis 42 - rubriky

    Archiv čísel

    reklama

    TÖRLESS  (Divadlo DISK)

    Časopis 42 - sekce

    HUDBA

    13. komnata Petra Jandy

    13. komnata Petra Jandy

    13. komnata Petra Jandy
    Veleúspěšný hudebník a vedoucí legendární kapely Olympic se musel během své kariéry celý článek

    další články...

    LITERATURA/ UMĚNÍ

    Queer: Chci, abys mě trestal

    Queer: Chci, abys mě trestal

    Queer: Chci, abys mě trestal
    Bolest, nadvláda a odevzdání se jako vyjádření lásky, jako způsob komunikace i celý článek

    další články...