Scéna.cz 

Vládnout znamená krást

Intelektuální drama Alberta Camuho Caligula, nastudovalo v České republice divadlo F.X. Šaldy v Liberci roku 1965 a Divadlo Na zábradlí v Praze roku 1987, dne 22. května 1998 mělo premiéru v Divadle Pod Palmovkou. Z dramaturgického hlediska, kdy diváci touží převážně po lehčích oddechových hrách, se výběr tohoto dramatu může rovnat jisté návštěvnické sebevraždě. V případě Divadla Pod Palmovkou se tak nestalo a i při sobotní repríze 6. října nezelo hlediště prázdnotou, naopak volné místo by jste nenašli. V čem spočívá úspěch tohoto představení?
V lákavém tématu? Caligula, truchlí po smrti své sestry a milenky, jeho projevy smutku vyvolávají pohrdání s ostatními, vraždění a nastolení psychického i fyzického teroru a to vše s cílem nalézt svobodu. Násilí a sex jsou dva nástroje zla, které v současné době vládnou. Nesnižujme inscenaci v Divadle Pod Palmovkou na tuto primitivní úroveň.

Děj začíná v lázních rozmluvou patricijů, kteří projevují starost o svého panovníka. Caligula se již několik dní neukázal. Velký zármutek mu způsobila ztráta jeho milované sestry Drusilly.
Svědčí způsob vlády, který po této události nastolí, o jeho momentální poruše duševního zdraví? Bolestný ryk signalizuje příchod Caligula. Kdo to je vlastně Caligula? Divák má možnost sledovat vnější projevy jeho chování a potažmo vlády. Ponižování a pohrdání s váženými patriciji, systematické vyvražďování, překrucování logiky. Projevuje se na Caligulovi důsledek vlivu vnějšího okolí nebo se jedná o vliv vnitřní rozpolcenosti?
"Největší strach máš ze samoty a prázdnoty.", říká Scipion (Jan Teplý ml.) Caligulovi. "Sám nejsem.", odvětí Caligula (Jiří Langmajer), "Obklopují mě patricijové, Caesonie, strážci...". Přes Caligulovo šílenství lze pohlédnout na životní pravdy. Na absenci lásky, na převahu "malých vlád" každého jedince nad ostatními. Sobectví a tyranie, osobní svoboda se rovná omezení svobody druhého.
Caligula nedá ani na lásku, kterou k němu cítí Caesonie (Marcela Nohýnková).
Ponecháme tuto studii psychoanalytikům, a zaměřme se na výsledek a působení inscenace. Režisérka Lucie Bělohradská vsadila na nápaditou scénu od Jana Duška. Scénu tvoří kruhový bazén v popředí a terasovitý val v pozadí. Tento val symbolizuje namáhavou cestu za poznáním. Vždy do kopců musí každý nést svůj osud. Několik scén se odehrává v bazénu s vodou. Připodobňuje to očistu těla a duše. Zápas s vodním živlem, kterému se lze jen ztěží ubránit.
Necháme odeznít příběh. Jak náročné je zahrát psychicky rozpolcenou osobnost? Jiří Langmajer dokázal obhájit své herecké mistrovství, zvláště pak ve scéně s Chereem (Miloš Kopečný), kdy na okamžik odezněla patologie jeho chování a on uznává hru na pravdu. Stvrzuje se v připravovaném spiknutí, kterému stejně neujde a končí zabit z rukou pokořených patricijů. J. Langmajer výborně udržuje kontakt s obecenstvem. Patricijové (René Přibil, Otto Rošetzký, Ivo Kubečka a Vlastimil Bedrna) jsou správní "pejsci" ve správný čas, a vedle toho si dokáží udržet svojí vážnost. Ovšem nezbaví se patolízalské povahy. Proti nim kontruje Jan Teplý ml. (Scipion), který představuje mladého básníka, jenž se Caligulovi lehce nepoddá. Nelze mít výhrady k jeho stále stejným gestům a postojům. Marcela Nohýnková, co by jediná ženská role v dramatu, dostatečně odolává mužským protihráčům a vytváří prvek ženské hravosti, lsti a něžnosti.
Přejme dlouhotrvající potlesk. Caligula v nastudování Divadla Pod Palmovkou stojí za shlédnutí.

Albert Camus se narodil 7.11.1913 v Mondovi, provincii Constantine v Alžíru. Když mu byl necelý rok padl jeho otec na Marně v I. světové válce. Matka, téměř neslyšící a negramotná, pracovala jako uklízečka. Při studiu na filosofie na Alžířské univerzitě si Camus přivydělával různými zaměstnáními. Hrál fotbal, plaval a boxoval. V roce 1930 u něho propukla tuberkulóza.
Po studiích se živil jako novinář. Založil a vedl v letech 1935 -- 38 avantgardní divadlo Theatre de I Équipe, které inscenovalo pro dělníky díla významných autorů. Mělo uvést i jeho dramatickou prvotinu Caligula, kde si měl zahrát hlavní roli. Tuto prvotinu přepracoval roku 1945. Po II. světové válce se věnoval výhradně literatuře a divadlu. Za své dílo získal v r. 1957 Nobelovu cenu. Zemřel roku 1960 při automobilové nehodě nedaleko Sens ve Francii.