Scéna.cz 

Nejdu do toho z NT Live

Nejnovější přírůstek přenosů NT Live nabídl novou hru Davida Harea v produkci londýnského Národního divadla, v režii Neila Armfielda. Už samotný název I´m Not Running (v přímém překladu Neběžím) je bez souvislostí nic neříkající. V tomto případě ovšem znamená heslo určující, zda hlavní osoba půjde či nepůjde do volebního boje o křeslo předsedy labouristické strany. David Hare ve hře proti sobě staví zastánce tradičního stylu britské labouristické strany, a moderního pojetí politiky, která nemá daleko k aktivismu. Hra i inscenace celkem jasně ukazují, že starodávný model vedení strany v dnešních podmínkách nemůže fungovat, a celkem otevřeně fandí novému přístupu. I když i ten se jeví jako přinejmenším sporný.

David Hare je dramatik s výrazným politickým vědomím, a tak se dotýká nejrůznějších témat, které v dnešním politickém a společenském životě Británie rezonují; ať už to je politika zaměřená výrazně na jedno téma (v tomto případě Pauline boduje tím, že se zaměří na konkrétní komunitu malého města Corby a vede boj za záchranu nevýznamné okresní nemocnice). V souvislosti s tím je poukazováno i na celkovou situaci tradičních politických stran, které už na základě stoletími daného systému hodnot nemohou fungovat (mj. pro ně není přípustné zvolit do čela strany ženu). Jsou to ideály, které se přežily, doba a dnešní myšlení je převálcovalo. Téma, které rezonuje snad nejvíce, a bylo mimo jiné jedním ze základních propagačních bodů pro brexit, je britské zdravotnictví a nedostatečné dotace. K tomu se váží i témata soukromá, která ukazují zázemí postav, staví proti sobě původ z tradiční, zabezpečené britské rodiny vyznávající konzervativní hodnoty, a z přistěhovalecké sociálně slabé rodiny, kterou devastuje chudoba, domácí násilí, alkoholismus a životní rezignace, a jako řešení je tu úporná snaha z takového prostředí vybřednout, dostat dál.

Příběh začíná v roce 2018 tiskovou konferencí, na níž oznamuje tiskový mluvčí nezávislé političky novinářům, že Pauline Gibson, která se stala za krátkou dobu „andělem Národní zdravotnické služby“ (NHS) a idolem celého národa, nebude kandidovat do vedení labouristické strany. V retro pohledu se pak vracíme o dvacet let dříve, do Newcastlu, kde se tehdejší studentka medicíny Pauline, zastánkyně feminismu, právě rozchází se svým přítelem, Jackem Gouldem, synem jednoho ze slavných labouristických vůdců minulosti. Ze vzájemného vztahu je patrné, že silnější je v tomto případě žena (to je ostatně červená nit celého příběhu, v němž Hare zjevně fandí silným ženám). Následně pak sledujeme oba protagonisty v průběhu let. Zatímco Pauline se jako doktorka v malém městě Corby rozhodne bojovat za zachování zdejší nemocnice, a získá si tak sympatie celého národa a stane se nezávislou političkou parlamentu, Jack postupuje po krůčcích v tradičních kolejích v úřednické politické kariéře. Ti dva, mezi nimiž stále zcela nevychladly jiskřičky někdejšího vztahu, se stávají konkurenty. Hare tak proti sobě staví dva vyhraněné pohledy na svět, a změnou společenského paradigmatu naznačuje důvody, proč v politice vítězí nad kompromisnictvím tradičních systémů dravá, až militantní přímočarost požadavků (kterým ovšem voliči rozumějí lépe než sofistikovaně zaobaleným strategiím). Pokud jde o zázemí postav, pozornost je soustředěna výhradně na Pauline, a mj. její vztah k matce alkoholičce, která nebyla schopna se vzepřít násilnickému manželovi a stala se z ní troska. Tato situace vysvětluje Paulinin „feministický“ hněv, a její razantní způsob jednání.

Znovu setkání Pauline a Jacka po mnoha letech a pokračování jejich románku nepůsobí příliš věrohodně, podezřívám, že do děje vstupuje pro oživení politického tématu, a z vůle autora jako modelový vztah dvou diametrálně odlišných lidí, stojících na opačných pólech společnosti. Nicméně, herci jsou přesvědčiví. Siân Brooke jako Pauline dokáže přesvědčivě zahrát odhodlanou emancipovanou ženu středního věku, daří se jí skloubit příběh osobní motivace a ctižádosti dostat se ze svého původního prostředí výše, k čemuž je zapotřebí jisté tvrdosti, agesivity a také lstivosti (Pauline tajně vstoupí do labouristické strany, aby mohla kandidovat). Jestliže Jack (Alex Hassell) obhajuje tradiční systém politiky, má ve svých argumentech v určitých věcech pravdu – která ovšem dnes nefunguje, je pasé. I když se o jeho zázemí dozvídáme jen v náznacích, i v jeho postavě se zřetelně ukazuje vývoj od příslušníka zlaté mládeže v kožené bundě, který se stává uhlazený gentleman v obleku šitém na míru, s povinně konzervativními názory (jako že ženy nepatří do politiky apod.). Zajímavou postavou je tajemník a tiskový mluvčí Pauline, tedy Sandy Mynott Joshui McGuira. Nabízí ve zkratce přesvědčivý portrét člověka v pozadí, jehož úkolem je za každých okolností stát na straně své šéfky, být jí oporou, útěchou, ale i poradcem.

Příběh celkem jasně spěje k tomu, že od původního vzkazu novinářům „I´m Not Running“ dospěje hrdinka k osobnímu hlasitému prohlášení „I´am Running“. Mezitím jsou diváci chvílemi svědky zajímavých dílčích scének, a přesně mířených rozhovorů, ale také propadů v tempu inscenace. Chvílemi se zdá příběh až příliš poplatný dnešnímu trendu přílišné britské korektnosti a vyváženosti. Nicméně, domnívám se, že právě takové příběhy výrazně odhalují podstatu společenského podhoubí, které formuje dnešní situaci v Británii.

www.aerofilms.cz