Scéna.cz 

Špinarův Valmont v brněnské Redutě

Brněnské divadlo Reduta uvedlo jako svou nejnovější premiéru VALMONTA v adaptaci a režii Daniela Špinara. Přiznám se, že jsem viděla generálkovou verzi, v níž ještě všechno nebylo tak, jak má být. Ale v poslední době se přistihuji v tom, že mě více láká tzv. work-in-progress, nežli definitivní tvar inscenace, neboť mi jako divákovi poskytuje větší prostor pro fantazii.

Daniela Špinara téma Valmonta zajímá už léta, právě zpracování tématu Valmonta bylo jeho prvním autorským dílem v rámci DAMU (ostatně, nikoli náhodou nazval kdysi svůj soubor Valmet). Jak ale sám přiznal, v inscenaci „Zůstává pouze samotná dramatizace, všechno ostatní se vzhledem k desetiletému odstupu vyvinulo naprosto rozdílným směrem. Myslím, že jsem přeci jenom trochu dozrál. Pokud si vzpomínám, tehdy jsem tuto hru prožíval víc romanticky, teď ji vnímám mnohem víc realističtěji, syrověji a krutěji.“

Z toho vyplývá, že není třeba (a asi ani vhodné) srovnávat text se známou a na českých scénách hojně inscenovanou verzí Nebezpečných vztahů, kterou podle románu v dopisech Choderlose de Laclose napsal Christopher Hampton. Spíše nežli k této předloze je dobré se tedy uchýlit k původní verzi dopisů. Právě z nich jsou vybrány repliky textu Valmonta, a uvedeny do nových souvislostí. I když se dramatizace soustředí na pouhou trojici protagonistů – Valmonta a jeho dvě osudové ženy, madame de Merteuil a paní de Tourvel, není z mého pohledu ochuzena o to nejdůležitější. Naopak, nemusíme se prodírat džunglí vztahů ve společnosti ani vedlejšími zápletkami, ale soustředíme se na vnitřní svět protagonistů, boj principu „zkaženosti“ a „nevinnosti“. Ona nevinnost a zkaženost, racionalita a emocionalita, povinnost a nezvládnutelná touha je tu stavěna do ostrých kontrastů, a vytváří zajímavé modely společenského chování. V takovém pojetí tedy nejsou oni dva zhýralci pouhým zlem, ale do jisté míry oběti společnosti, své ctižádosti a své image. V tom vidím největší aktuálnost zvoleného přístupu. Všichni z této trojice se totiž každý po svém snaží dostát své představě o tom, jak je vidí společnost (resp. jak chtějí, aby je společnost viděla). Tomu odpovídá princip „šepotů a výkřiků“, které inscenaci charakterizují (jinými slovy princip hlasité prezentace, a potlačovaného skrytého vnitřního hlasu, který tuto image narušuje). Na počátku markýza volá Valmonta (není to však volání znuděné intrikánky, spíše velmi osamělá ženy, která touží po spřízněné duši, s kterou může spřádat potměšilé plány a vysmívat se těm kolem). I v dalším průběhu děje se staví do kontrastu to reálné, o čem se hovoří a co se odehrává na scéně, a vnitřní svět hrdinů, symbolizovaný poloprůhledným zrcadlem, v němž se objevují stínové vize vzpomínek. Podobný efekt má černobílá televizní obrazovka na předscéně, v níž můžeme zahlédnout jak smyslné představy, tak ve stop-timech detaily scén, odehrávajících se na scéně. Toto zvláštní spojení intimity a chladné odtažitosti přibližuje a zkomorňuje pro diváka jejich svět. Jinak je totiž prostředí, kde se pohybují, neutrální reprezentativní interiér bez náznaku osobitosti. Vytváří se tak kontrast světa pro veřejnost, a pro soukromí.

Zvolená dramatizace, v níž se vyskytují pouhé tři postavy, dovoluje soustředěnou práci jednotlivců, kteří se v průběhu hry výrazně vizuálně proměňují. Valmont a de Merteuil (Václav Vašák a Eva Novotná) jsou na počátku v dobových „módních“ kostýmech s bíle nalíčenými tvářemi – maskami, zatímco paní de Tourvel (Jana Pidrmanová) přichází nenalíčená, ve střízlivém nadčasovém kostýmu. Valmont sice pod jejím vlivem postupně „svléká“ kostým, obléká si neutrální černou košili a kalhoty (ale neopomene spiklenecky ukázat, že pod tím si stále ponechává bílé punčošky…), a postupně smývá líčidlo z tváře. Markýze de Merteuil se po čase začne nalíčená fasáda postupně roztékat. Jestliže základním mottem pro všechny je „jen se nezamilovat“, neznamená to bezcitnost, ale spíše strach. Jen neukázat ostatním svou slabost, neboť opravdový cit člověka před společností nepříjemně odhaluje, a může být i k smíchu. Všichni jsou si jisti, že „to“ udrží pod kontrolou, ale – jak už věděli antičtí dramatici –vášeň lze jen stěží překonat,a velmi snadno se může stát zhoubnou. Ono neustálé prolínání obou postojů vytváří zvláštní chvějivé napětí, a přináší skutečně intimní zážitek. Otázkou je, zda lze tuto intimitu autenticky převést (ale i zažít) před plným hledištěm. Přitom, charakteristiky jednotlivých hrdinů jsou přesné. Eva Novotná jako de Merteuil je energickou dámou, která se prezentuje jako zhýralá a pohrdající, přičemž její zkaženost je především obranou proti společnosti, která jí ublížila. Valmont Václav Vašáka - o němž ostatně podle názvu je to nejvíc – je přesným obrazem dnešního mladého muže, který sice podvědomě touží po velkém citu, ale není schopen ho zvládnout. Velký cit je náročný, velká láska si žádá oběti, intenzita vzrušení při poznání nového a úžasného se vzápětí mění v únavu. Odpovědnost vůči druhému je svazující a zavazující. Neurotická nátura (nejen) dnešním lidí vyžaduje stále nové podněty, klouzat po povrchu vztahů je snadnější. Po závratném štěstí přichází prázdnota. Takže Valmontova fráze „není to moje vina,“ s níž odvrhne křehkou a vášnivou lásku paní de Tourvel, není jen papouškováním rady markýzy de Merteuil, ale přesvědčivým vyjádřením těchto pocitů, strachu pře závazkem, jakýmsi alibismem. Paní de Tourvel na tom ovšem není o nic lépe. Postavila si v životě ideál, morální zásady, které nelze překročit. Smířila se s tímto postavením. Láska ji zaskočí, a když se konečně vrhá do vztahu, dělá to s opravdovostí, s odevzdáním. Když poznává svou prohru, smrt je pro ni jediným řešením.
Inscenace Daniela Špinara má pečeť originálu, nicméně logicky zapadá do tematicky, výkladově i scénicky zajímavé dramaturgie brněnské Reduty. V každém případě stojí nejen za vidění, ale i za zamyšlení. Režijní koncepce, ale i působivé výkony hereckého tria k tomu poskytují mnoho podnětů.

Je asi málokdo, kdo aspoň z filmů nezná postavy cynického svůdníka vikomta Valmonta a ďábelské markýzy de Merteuil. Hrdinové románu Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti z roku 1782 nejnověji ožívají na scéně brněnské Reduty, kde premiéra hry Valmont zahájila pátý ročník festivalu Redfest.