Scéna.cz 

NT Live - War Horse

V letošní jubilejní sezóně londýnského Národního divadla rozhodně nemohla chybět nejúspěšnější inscenace posledních let - VÁLEČNÝ KŮŇ (War Horse). Představení, které vzniklo podle dětské knížky Michaela Morpurga (autorem adaptace je Nick Stafford), a jehož režiséry byli Tom Morris a Marianne Elliotová, vítězně prolétlo doslova celým světem. Troufám si říci, že se tak stalo především díky výbornému nápadu zapojit do představení loutky koní v nadživotní velikosti, které realizovala jihoafrická skupina Handspring Puppet Company. Inscenace odstartovala v roce 2007 v londýnském Národním divadle, poté se přesunula do west-endu, do New London Theatre, kde se hraje před vyprodaným hledištěm dodnes. Jiná skupina putuje s verzí War Horse po celé zeměkouli. Podle statistik prý scénickou verzi Válečného koně vidělo na 5 milionů diváků!

Příběh začíná krátce před první světovou válkou na anglickém venkově nedaleko Devonu. Dva bratři Narracottové se vzájemně škorpí, a furiantsky se trumfují. Tak se stane, že jeden z nich, opilec Ted koupí z peněz na hypotéku naprosto neužitečné hříbě. O ně se začne starat jeho syn Albert, a postupně vzniká naprosto unikátní přátelství člověka a koně (v scénickém provedení můžeme obdivovat detaily hříběcího dospívání a postupné sbližování s chlapcem). Tuto venkovskou idylu však vystřídá válečná situace. Kůň je prodán do armády, a v průběhu kruté války prochází pod vedením nejrůznějších pánů (z různých stran konfliktu) válečnou linií. I když zažije krušné chvíle, vždycky se nakonec najde nějaký milovník koní, ať už z anglické, francouzské či německé strany, který se o něj stará. Albert, byť je mu teprve šestnáct let, uteče z domova a přihlásí se do boje. Jeho úsilí nalézt koně se zprvu zdá bláhové, ocitne se mnohokrát blízko smrti, ale nakonec – v poslední chvíli – se se svým Joeyem přece jen setká a odvede si ho domů. Příběh má samozřejmě značně sentimentální rozměr (což právě ve stejnojmenném filmu Stevena Spielberga dosti vadilo). Nicméně v jevištní stylizaci propojení lidí a loutek, navíc propojené s až muzikálově laděnými hudebními motivy (skladatel Adrian Sutton zvolil kombinaci vlasteneckých sborových písní a teskných lidových balad zpívaných zde sólistou á capella), získává zvláštní kvalitu. Jsou to právě gigantické loutky, které na sebe nejvíce strhávají pozornost. Členové Handspring Puppet Company na realizaci a postupném vylepšování koní strávili téměř dva roky, ale vyplatilo se to. Z kombinace různých materiálů, dřeva, kovu a látky, vznikla stylizovaná zvířata v nadživotní velikosti (loutka koně Joeya z první produkce je dnes součástí stálé sbírky londýnského Victoria and Albert Museum). Je zjevné, že cílem nebylo vytvořit reálnou repliku koně, ale spíše jakýsi až mystický symbol super-koně, který díky vodičům (každého koně ovládají tři) naprosto autenticky před našima očima ožívá. Sami vodiči přiznávají, že nejdůležitější pro koordinaci jak mezi sebou, tak pro souhru s loutkou je důležité „společné dýchání“. Právě nejrůznější autentické zvuky – jako odfrkávání, ržání, funění – dodávají koním na scéně autenticitu a zároveň mystičnost. Proto diváky asi nejvíce baví etudy, v nichž jsou koně předvádění v nejrůznějších akcích. I když scéna, aby umožňovala pohyb obrovských loutek, je prakticky prázdná, scénografie Rae Smithové, kombinující projekce kreseb a autentických záběrů z filmových týdeníků I.světové války na pozadí scény, spojená s vtipnou akční výpravou, v níž herci s rekvizitami se stávají součástí kulisy, je velice funkční a zároveň zajímavá. Dotváří ji atmosférotvorný světelný design Paule Constableové, několikanásobné držitelky Olivier Award. A tak, i když se vlastně v podstatě jedná o loutkové rodinné představení, příliš se nedivím jeho celosvětovému obrovskému úspěchu. Kombinuje typ sentimentálního příběhu (s využitím dětí i zvířat) s humánním poselstvím (že války nechceme nikdo, ať už jsme na jakékoli straně), ale zároveň s výsostnou jevištní poezií a dokonalým řemeslem.