Scéna.cz 

Tvrdohlavá žena pobaví, ale…

S napětím a nadějemi na straně inscenátorů i diváků uvedlo Městské divadlo v Mladé Boleslavi hru Josefa Kajetána Tyla Tvrdohlavá žena. Titul byl zařazen na úvod desáté jubilejní sezóny a v propagačních tiskovinách divadla se můžeme dočíst o předsevzetí učinit z tohoto kusu na delší dobu kmenovou inscenaci.
Dějový základ hry tvoří příběh o věrné lásce školního mládence Jana Pěnkavy k panně Terezce, a tvrdé hlavě Terezčiny matky, jež díky vlastnímu osudovém zklamání tomuto citu nepřeje.

Svědectvím o snaze předložit publiku kvalitní představení je výběr písní, které spolu se scénou (zobrazující vesničku pod horami) akcentují punc lidovosti. Hudbu do Tylovy dramatické báchorky vybral Jaroslav Krček a nahrál soubor Musica Bohemica, kostýmy navrhla a na scénické dekoraci se podílela Eliška Peroutková. Oba svým podílem dodali celému kusu příjemnou míru patosu. Lidové písně z Podkrkonoší nahradily původní kuplety, v nichž autor do značné míry odráží své vlastenecké cítění a aktuální politické události. Podobně i úprava textu Františka Skřípka činí hru pro současného diváka srozumitelnější.
Tyl Tvrdohlavou ženu napsal v roce 1849. Ve dvacátém století se nejznámější a snad i nejúspěšnější stala Průchova inscenace v Národním divadle na začátku padesátých let. (Představení se hrálo osm let a mělo 201 repríz.)

Vraťme se ale k současnému provedení na boleslavské scéně. Jako divák jsem se nemohl zbavit pocitu, že režisér Josef Kettner nastudoval Tylovu báchorku s jednosměrným a téměř nevybočujícím zaměřením na její veseloherní linii. Jistě, jde o veselohru sršící vtipnými myšlenkami a zvláště lidové typy hrdinů by měly diváka pobavit. Avšak pojmout Tvrdohlavou ženu převážně v těchto intencích - bez patřičné pozornosti vůči dalším rovinám a vůči postavám s pozoruhodným vývojem - je zoufale málo.
Marie Durnová v titulní roli zprostředkovává divákovi mlynářku Jahelkovou jako kurážnou a přísnou ženu, v závěru však nelze výrazněji vnímat její proměnu, kterou prošla od požáru vlastního mlýna přes útrapy podomní obchodnice až po překvapivé setkání se svým mužem. Právě v tuto chvíli začíná totiž vnímat svět a sebe v jiném světle. K prohlédnutí dochází i u Nožejčka, „ztraceného“ manžela mlynářky. V groteskním podání Oty Jiráka schází opět ono niternější ztvárnění „okamžiku prozření“.
Martin Hrubý obsazený do role Zlatohlava, knížete duchů krkonošských, ve snaze zobrazit přesvědčivě bytost, která má moc zasahovat do lidských osudů, vystavuje rozmáchle na odiv svou autoritu, nicméně se přitom nezbavuje jakési technické nastavenosti a strojenosti. Značně toporný je i Jan Pěnkava Iva Theimera.
Známé scéně s židem Ezechielem, která je varovným signálem před antisemitskými tendencemi, chybí patřičný emocionální náboj. Osvěžení do inscenace vnáší Madlenka (Lucie Matoušková) – mladá služebná plná energie, břitkosti, ale i zdravého selského rozumu. V její snaze pomoci lásce Jeníka a Terezky se ukrývá schopnost pevně se postavit za správnou věc. Také Roman Teprt coby Kuba odevzdává na scéně jasně promyšlenou a čistě sehranou úlohu dobrého českého chasníka.

Mladoboleslavská Tvrdohlavá žena se chce líbit hlavně skrze Tylův smysl pro humor a lidové prvky hry. Interpretace, jež dokáže pobavit, jistě souzní se záměrem dramatika (pominu-li momenty, které chtějí bavit za každou cenu). Kam se ale ztratila schopnost hledat podtexty, schopnost precizně a s nasazením nacházet podstatu jednání a prožívání zajímavých hrdinů?
Schopnost, která jindy nebývá boleslavskému souboru tak vzdálená.

Městské divadlo Mladá Boleslav – Josef Kajetán Tyl: Tvrdohlavá žena. Úprava textu František Skřípek, režie Josef Kettner, hudba Jaroslav Krček, kostýmy Eliška Peroutková, scéna Eliška Peroutková a Jaromír Vosecký.
Hrají: Marie Durnová, Ivo Theimer, Dagmar Teichmannová, Lucie Matoušková, Roman Teprt, Ota Jirák, Martin Hrubý a další. Premiéra 17. října 2003. (Psáno z reprízy 8. 11. 2003)