Scéna.cz 

Cikáni jdou do nebe aneb

Cikáni – jako symbol svobodného, ničím nevázaného života, „volání divočiny“ v nás, velké vášně nezkažené civilizací, řešení situací krutě přímočaré, magická tajemnost, rituály, kterým nezasvěcení nemohou rozumět…

Předpremiéra inscenace Cikáni jdou do nebe v Divadle bez zábradlí, spojená se křtem CD, se vzpírala označení inscenace, spíše jde o artefakt, volné pásmo s pečlivě vypracovanými písňovými klipy, meditace na téma…

Spíše než o ucelený tvar jde tedy (a jak je patrné z koncepce, ani po tzv. „setřepání“ se to příliš nezmění) o volný sled obrazů ze života cikánů a jejich střetů jak s okolní (gádžovskou) realitou, tak se svými vlastními hranicemi. Rozhodně není možné – pokud pamětnická vzpomínka sahá – konfrontovat jevištní tvar se slavným filmem Emila Lotjanu. Kontrast lidských osudů s proměnami přírody je nenahraditelný.

Jaký je tedy scénický tvar Cikánů?
Tým tvůrců – režisér a choreograf Radek Balaš, scénograf Jozef Ciller, kostýmní výtvarnice Jana Zbořilová – je sehraný a v jednotlivých elementech se důsledně drží poetiky pohybující se mezi tvrdými řezy do reality (příchod cikánů s otlučenými kufry, pestrá všehochuť kostýmů v kontrastu ke gádžovským uniformám) a snovým oparem (romanticky hvězdná obloha, ošuntělá scéna přecházející do horizontu, kde se proměnlivých barvách od modra tajemných dálek, až po rudou barvu ohně a krve pohybují stíny postav).

Stejnou dvojlomnost můžeme pozorovat i u jednotlivých postav. Izergil, stará cikánka (Hana Gregorová alt. Johanna Tesařová) je jakousi průvodkyní příběhem, ale zároveň ji můžeme brát i jako ztělesnění Osudu, vědmy či velekněžky. Je vystavěna na kontrastu ordinérnosti na straně jedné, a nadčasových, většinou patetických komentářů k osudu cikánského národa. Vzhledem ke zvolenému přístupu volby představitelů z řad mladých herců se spíše než na herectví sází na půvab a přirozený temperament. Hereckými jistotami jsou Stanislav Zindulka jako starý Zobar (v rámci své role odvádí solidní, i když nijak výjimečný výkon), mefistofelsky proměnlivý Antal Siládi Adriana Jastrabana a především Buča Filipa Čapky, tragikomická postavička zlodějíčka, směřujícího od hravých etud alá commedia dell´arte až po tragické prozření v okamžiku smrti, která jej zaskočí, ale zároveň nevídaným způsobem naplní.
Z ústřední „milovnické dvojice“ Lujko Zobara (Daniel Bambas) a Rady (Vanda Konečná) působí autentičtěji D. Bambas, poměrně zdárně balancující mezi image nezávislého „hřebce“, pohrdajícího celým světem, a tragicky nalomeným snílkem, který se zoufale brání tomu, aby jej tento svět pohltil. Příjemným osvěžením je sólo cikánské dívky Asji (Kateřina Kenardžievová), která si účinkování na scéně nefalšovaně užívá.

To, kvůli čemu asi diváci do divadla přijdou, jsou písničky. Na ně a na jejich choreografii byla při přípravě (spolupráce Idy Kelarové a cikánské kapely ROMANO RAT) zjevně soustředěna největší pozornost. A právě v jednotlivých „klipech“ se podařilo nejautentičtěji zachytit „free“ atmosféru cikánského romantismu. Jistě nebudu daleko od pravdy, myslím-li si, že právě tyto zlomky si užívají stejnou mírou herci-zpěváci i diváci.