Scéna.cz 

Hrdina západu v Divadle v Dlouhé

Na počátku irské sezóny přišel do Divadla v Dlouhé nový muž. Režisér Janusz Klimsza. Stejné divadlo, stejní herci, ale je to jiné. Není to lepší ani horší (což v případě kvalit Divadla v Dlouhé rozhodně není míněno záporně), je to prostě jiné. Zdejší herci rozhodně umí hrát, a je pro ně rozhodně zajímavé vyzkoušet si nový styl.
Snad poprvé jsem se na Syngově Hrdinovi západu opravdu zasmála. V prostoru příjemně zaboudlé irské hospůdky kdesi v zapadákově (scéna Martin Víšek) se odehrává děj, kdy zdejší nudu, zpestřovanou jen příležitostnými pitkami, místními klepy a sem tam společenskou událostí jako je úmrtí (příležitost k napití) či závod (příležitost k napití) rozčeří příchod neznámého „hrdiny“. Hrdinou se stává ten, kdo kdesi daleko zabil svého otce rýčem a nyní utíká před zákonem. Ale právě jeho přítomnost jako by každého z místních nějak inspirovala, aby se projevil a ukázal, co je zač.

I když samotný děj není nijak bohatý, pobaví nás jednotlivé postavičky, osobitá mluva, vtípky slovní i pohybové (např. dokonale propracovaná opilecká intermezza).
Před námi defilují svérázné venkovské týpky – pantátovský bodrý otec (Vlastimil Zavřel), dva ochmelkové, kteří se pravidelně zpíjejí do němoty a přitom vedou filozofické řeči (Martin Matejka a Peter Varga), vdova Greenová (Naďa Vicenová) , ve které se mísí hořká zkušenost a touha urvat ještě naposledy v životě alespoň kousek obyčejného štěstí, Pegeen Kláry Sedláčkové, křehká víla s drivem hospodské, která dokáže být svéhlavá, ale i romantická, místní dychtivé nanynky lačné senzace (Ivana Lokajová, Michaela Doležalová a Lenka Veliká) a Shawn (Tomáš Turek) , opatrnický, důstojný, ale v podstatě nerozhodný trouba, který vlastně neví co chce a v každé situaci si ponechává zadní dvířka. A pak dva příchozí „hrdina“ Christy Mahon (Miroslav Táborský) a jeho otec, ranař Mahon (Jiří Wohanka), cvok, ale zároveň otec, který dokáže rozevřít ňoumovskému synovi láskyplně náruč i poté, kdy jej dvakrát málem připraví o život.

Všem nepopiratelně vévodí hrdina Christy Mahon. Miroslav Táborský se svou mnohokrát prověřenou image člověka, který se chameleonsky dokáže přímo před našima očima proměňovat k nepoznání, rozehrává vývoj ušmudlaného ňoumy, který vyděšeně prchá před odpovědností, až po playboje (v originále je to skutečně The Playboy of the Western World), vyhřívajícího se v paprscích zájmu lačných žen. V životě nikdy nic neznamenal, ale stačí trochu povzbuzení, a už je z něj kohoutek, který se čepýří a natřásá, a dokonale si užívá svého „okamžiku slávy“. Táborský je herec, který s přehledem zvládá jemné nuance proměn lidské duše ve všech jejích tajemných zákrutech. A kromě toho má ohromný smysl pro jazyk – a jazyk syngovský (v překladu Martina Hilského) je sám o sobě lahůdkou, i když pro mnohého nezkušeného herce by asi byl nezdolnou překážkou. Má v sobě zemitost, neotesanost , i jakousi zvláštní jímavou poetiku, básnivost, řečeno hrabalovsky „pábitelství“. A Táborský ho dokáže interpretovat tak, že máme dojem, že právě takhle mu „zobák narost“.

Jak už jsem uvedla na začátku, je to opravdu komedie (tak trochu čímsi připomene Gogolova Revizora - v západním světě). Stejně tak se na konci místní „chytí za nos“, koho to vlastně obdivovali a vynášeli do nebes. A inscenace ještě podtrhuje poselství hry . Je to výsměch moderním modlám zločinců (ano, i na Kájínka si můžeme vzpomenout), jejichž jedinou předností je, že rozčeřili vzduch , vytrhli nás z nudy, že měli odvahu udělat něco, co sice není eticky v pořádku, ale je to jaksi něco navíc…

J.M.Synge Hrdina západu; Překlad Martin Hilský; režie Janusz Klimsza; scéna Martin Víšek; kostýmy Eliška Zapletalová a dramaturgie Štěpán Otčenášek.
Premiéra v Divadle v Dlouhé 25. září 2004