Scéna.cz 

Tajemná dvojjazyčná imaginace Prodavačů duší

Národní divadlo Praha uvedlo společný projekt dvojjazyčného divadla – inscenaci hry Alberta Bassetiho Prodavači duší / Venditori di anime, na kterém se spolupodílelo italské Teatro di Roma.
V jeden večer měli diváci možnost vidět italské i české nastudování. Nešlo jen o to, vidět dvě různá režijní pojetí, ale ve své podstatě dva různé úhly pohledu, dva různé názory a výklady, a v neposlední řadě různá herecká ztvárnění téhož.
V centru příběhu hry Alberta Basettiho stojí mladý dramatik, vlastník starého divadla, pro které shání investora, producenta. Do děje zasahuje třetí postava – Žena, stará herečka. Ta je se zdejší scénou spjatá. Díky svým životním zkušenostem a lásce k divadlu mladíka od prodeje divadla zrazuje.

Italskou verzi nastudoval režisér Pierpaolo Sepe. Děj umístil do prázdného prostoru alternativní scény (v Praze se odehrává v Divadle Kolowrat). Zvolil pragmatičtější scénické prostředky – oba mužští protagonisté jsou v civilních kostýmech (Mladík s vizáží roztržitého bohéma, Muž s patřičnou dávkou bohatství – drahý kožich, oblek a zlaté šperky).
Italština v žádném případě nevytvářela jazykovou bariéru. K dispozici byl sylab inscenace. V druhé řadě šlo děj vnímat prostřednictvím bohaté gestiky a rytmu. Tyto prostředky nezapřely jih Evropy, všichni tři protagonisté podávali obdivuhodný výkon. Roli Ženy ztvárnila Jitka Frantová, postavě dokázala vtisknout skutečné charisma divy. Mladík Maxe Malatesta disponoval širokou škálou tiků, nerozhodnosti, v závěru pak touhy po penězích. Luigi Mario Burrano coby Muž nabídl razantní výraz, který jednoznačně patří bohatému člověku, ovšem umělecky, kulturně a ve výsledku emocionálně prázdnému.

Česká část večera se odehrála ve Stavovském divadle. Znamenala nejen změnu prostoru, ale i změnu výkladu. Inscenaci nastudoval šéf činohry režisér Michal Dočekal. Ke spolupráci přizval tři vynikající protagonisty – Borise Rösnera, Richarda Krajča a Johanu Tesařovou. Dočekal příběh časově posunul a více vsadil na divadelní až hororovou atmosféru.
Všechny tři postavy měly výrazné líčení – Mladík a Žena tupírované vlasy - ty vytvářely kontrast proti pomádě na kštici Muže. Výrazný rozdíl představovalo pojetí postavy Ženy. Dočekal ji stylizoval na invalidní vozík, takže překonávání částečné nepohyblivosti symbolizovalo vůli a schopnost překonávat překážky a vytrvat.
Muž Borise Rösnera byl naprosto tvrdý a nekompromisní. Evokoval postavu upíra. Richard Krajčo vsadil na přesnou míru nerozvážného člověka. Herecký protiúkol čekal v postavě Ženy Johanu Tesařovou. Ta dokázala postavě vštípit právě onu odolnost a víru. Byť se v životě ocitnete na dně propasti, není snadné se vydrápat zpátky, protože scházejí fyzické i psychické síly, je třeba vydržet…
Pražské nastudování umocnil prostor. Diváci sedí na jevišti a celá inscenace se odehrává na forbíně a v hledišti. Právě magie prostoru Stavovského divadla, ať pohled na herce, který je naštychován (nasvícen bodovým reflektorem), nebo pohled na zšeřelé hlediště, v němž jsou židle přikryté bílou látkou, zážitek z inscenaci umocňuje.

Překvapivé pro diváka je rozdílné vyústění obou inscenací. Režisér Michal Dočekal nechal v závěru inscenace zemřít Muže. Mladík za přispění tajemných znamení ze strany Ženy divadlo neprodal. Režisér Pierpaolo Sepe nechal Mladíka smlouvu podepsat. Ten odchází i přes velký smutek Ženy s kufrem plným peněz. Bude materiálně zajištěn, ale určitě již nebude rozhodovat, jakou hru v divadle uvede, koho obsadí.

Tento dvojjazyčný projekt ukázal, jak různé může být pojetí divadla dvěma kulturami. Doufejme, že se české nastudování podaří zařadit do běžného repertoáru divadla, třeba jen jako představení nokturno. Protože rozhodně stojí za další uvádění, třeba jen pro možnost prožít představení jako divák – herec.