Scéna.cz 

Novákovi On the road

V nezávislé produkci Odeon Art Servisu vznikla inscenace Ústa Micka Jaggera. Má hezký plakát, lákavou image – a mohla by oslovit každého. Totiž – pokud se trochu cítíte jako Novákovi. Tedy ti obyčejní průměrní lidé, kteří se usilovně – různými způsoby – snaží vymanit z průměru, z područí své rodiny, aby postupně zjistili, že z toho začarovaného kruhu není úniku, ale že i tak ten život není úplně špatný.
Možná bylo osudové, že režisér, Ondřej Zajíc, který zvolil toto téma „nezdařeného života“, musel v průběhu své práce čelit takové spoustě nešťastných událostí – polámané nohy, obratle, kapačky, řešení nutných hereckých alternací v průběhu celého zkoušení.
Nakonec ale premiéra v Divadle v Celetné dopadla dobře.

Inscenace se odehrává na dvojstupňové scéně Adama Pitry, v kostýmech E. Pitrové a má několik scénických lákadel – motorkou se sajtkárou počínaje a malým ohňostrojem konče.
Jinak se děj, který kolísá mezi hektičností a pomalostí, světlem a tmou (jak na scéně, tak v duších), odehrává přímo vzorově v klasických jednotách místa, času a děje...
Ocitáme se „na cestě“ čili „on the road“ se zástupci tří generací mužů Nowakových. Tatínek, zastydlý rocker (Vladimír Čech), jeho syn – nervní úředníček (alt. Pavel Juřica a Hynek Čermák), pragmatický, občas romanticky naladěný vnuk (Kryštof Hádek alt. Jakub Šlégr). Společně jedou na koncert Rolling Stones. Tato rocková skupina, která symbolicky propojuje nejen tři generace Nowaků, ale svou kariérou více než čtyřicet let 20.století, je jedna z mála jistot v životě těch tří - a zároveň jediná věc, která je skutečně spojuje. Ostatně- Rolling Stones a extravagantní Mick Jagger jsou v průběhu posledních několika desítek let opravdu jednou z mála jistot. Jinak nám 20. století dalo pěkně „zahulit“, dvě velké války nestačily, a tak se lidé všech žijících generací dopouštějí neuvěřitelně šílených věcí i nadále.

Jak se ukáže – v životě Nowakových je účast na koncertě RS a trefení Micka Jaggera míčkem jakýmsi obráceným čekáním na Godota. Slovo NADĚJE ve hře sice není nikdy vysloveno, ale právě ono je to nejdůležitější. Naděje, která je před námi, znamená pro nás vždycky víc než skutečné dosažení snu. A tak, jak to v životě bývá, se splnění snu neustále oddaluje – na koncert Rolling Stones se nikdy nedojede, dva milující se nikdy nevezmou. Nestávají se věci výjimečné, ale ty nejbanálnější - ty se stále opakují. Je to pohodlnější, a vlastně jsme to čekali. Proč? Je tu strach, že splněný sen už nebude takový – a zároveň program pro budoucnost...

Režisér Ondřej Zajíc si obsazení vybral dobře. V ústřední roli někdejší novácká hvězda (ha ha novácká – to ale asi nebyl úmysl?) Vladimír Čech si roli bláznivého hippiesáckého dědka doslova užívá. Jeho lišácký úsměv důvěrně známe z milionářské televizní soutěže, tady ovšem přidává i herectví, a zdá se, jako by ta rockerská minulost šla od srdce. Jeho syn (v premiéře Pavel Juřica) rozehrává škálu směšně tragických etud, které prožívají patrně všichni chlapci, vychovávaní ve free atmosféře příliš egoistických rodičů. Neuróza, kdy křečovitá upjatost přechází po jednom jointu v naprosto nekontrolovanou sebeanalýzu a totální zesměšnění se, je pro herce samozřejmě zajímavou příležitostí, jak se předvést a vysloužit si potlesk na otevřené scéně (i když se někdy možná až příliš tlačí na pilu). Proti nim je Bartek Kryštofa Hádka na první pohled tím nejrozumnějším, protože nejméně výrazným – laxní, umírněný, smířený, a trochu otrávený. Vůči otci a dědečkovi má typický „nadhled“, ale kupodivu i jistý obdiv.

Partnerkami – jak se ukazuje, nikoli náhodného setkání - je matka s dcerou. Matka, někdejší Jankova (čti dědova) milá Anna, která dala přednost před divokou láskou šedivé jistotě manželství, a její dcera Kasia (Kateřina Veckerová), slušná a tichá venkovská dívka, ovšem nikoli bez podvědomé touhy po dobrodružství. Postava Anny je v ději vlastně nejdůležitější. Symbolizuje tu jakousi matriárchální jistotu, ke které se občas každý musí vracet, stejně jako k tomu, co ztělesňuje - něhu, pochopení, smysl pro humor a spravedlnost. Anna si nedělá iluze, ví, co v životě prohrála a co získala. Nenadržuje žádnému. Je na jedné straně stmelujícím prvkem, takže si zároveň může dovolit uvádět věci na pravou míru, zbavovat iluzí. Jak bylo řečeno před představením, Jitka Smutná, která měla ztvárňovat tuto roli, hru kdysi s nadšením přinesla. Zranění jí však zabránilo hrát v premiéře, takže si na její výkon budeme muset počkat v některé z repríz. V neuvěřitelně krátkém čase roli nastudovala Jitka Sedláčková, a podařilo se jí to velmi dobře. Působí v inscenaci jako správný katalyzátor a kouzelná plápolající jiskřička. Rozhodně bude zajímavé srovnat pojetí obou hereček, protože – jak už bylo napsáno – tato role hodně ovlivňuje výsledný tvar inscenace.

Domnívám se, že tento příběh vyžaduje od diváků naladění na stejnou vlnu. Tempo inscenace do značné míry určují hudební citace Rolling Stones a rytmus v místech, kde nezní muzika je značně kolísavý. Chvílemi se do děje můžete zcela ponořit, chvílemi ovšem dochází k citelnému zpomalení, jako by rozpakům či ke sklouznutí do přílišného sentimentu. Okamžiky eufórie střídají chvilky nudy. Ale vlastně je to tak v pořádku, je to stejné jako v životě.
Vydat se s Nowakovými na cestu za poznáním vlastní duše není tak docela marné...

Doman Nowakowski Ústa Micka Jaggera
Překlad Janusz Klimsza; režie Ondřej Zajíc; dramaturgie Věra Mašková; scéna Adam Pitra; kostýmy Eva Pitrová.
Hrají: V.Čech, H.Čermák, P.Juřica, K.Hádek, J.Šlégr, J.Smutná, J.Sdláčková, K.Veckerová.
Premiéra 30.října 2005 v Divadle v Celetné.