Scéna.cz 

Cirkus Malabar na Letní Letné

Festival Letní Letná skončil. Během několika dní na přelomu srpna a září nabídl několik zajímavých projektů, pobavil, ale chvílemi i trochu nudil. Největším zážitkem pro diváky bezpochyby byla Compagnie Malabar, jeden z oddenků francouzského nového cirkusu. Po průvodu městem se představila na Letné. Můj zážitek byl okořeněn obrovským slejvákem, který se spustil z nebe krátce před představením. Promočená na kost jsem přemítala o tom, zda není lepší sedět doma u televize, nicméně jsem vyčkala – a rozhodně nelitovala.
To, co produkuje cirkus Malbar, je dle mého jedna ze šancí, jak ještě v době zahlcující diváky množstvím všenabízejících televizních programů a hrubě naturalistických filmů, zaujmout lidi pro živou produkci. V představení se mísí velkolepost s komorností, velebnost s obyčejností, showbusiness s rituálem, hravost s dokonalou profesionalitou. Vše začíná od nadimenzovaného pojízdného modelu kudlanky nábožné, která na vás svítí očima už při příchodu k areálu produkce. Podobá se bojujícím monstrům z Hvězdných válek.

Když představení začíná, přes plot vidíme jen různé barevné kouře a z dálky slyšíme mystické zpěvy. Na plotě křepčí neidentifikovatelné postavy skřetů či šašků a pomalu se blíží velebné kudlankovské monstrum s muzikanty „na palubě“ a jedním zasazeným přímo v kudlančině hlavě (jako muezín v kukani minaretu). Když nakonec uvidíme obrovský kovový hmyz v celé jeho nádheře, je to ohromující. Po celou dobu zůstává v pozadí, na pojízdné ploše trochu připomínající velké sound systémy hrají muzikanti na doprovodné nástroje všech druhů. Po úvodních figurkářích přiskáčou postavy na chůdách. Tento typ pružných chůd jim dává neobvyklé možnosti pohybu, a oni jich dokonale využívají. To, co na chůdách v průběhu děje provádějí, nelze vylíčit, to se prostě musí vidět. V tomto konkrétním představení se dech tajil ještě více, vzhledem k mazlavému čerstvým deštěm klouzavému povrchu z bláta a trávy. I když se několikrát artistům zcela nedařilo, většinu prvků (například skákání přes obrovská švihadla prolínající se několika směry, či přehazování kuželů a poté i několikametrových tyčí mezi sebou navzájem, jakož i téměř dervišské tance) se vzhledem k povrchovému handicapu dařila až neuvěřitelně. Mezitím artisté (ti jsou nejblíže tradičnímu cirkusu) cvičí na kruhu a různě splétajících se provazech. které spouští a vytahuje nahoru mechanismus obří kudlanky. Na závěr v úžasném reji všech účinkujících je přidán velkolepý nápaditý ohňostroj, který završuje pohádkovost akce.

Základem příběhu je egyptská legenda, že nicota byla oplodněna kudlankou nábožnou a z vejce se pak zrodilo slunce. Do příběhu jsou zapojeny i další sluneční mýty, například o Ikarovi. To, že jde právě o hold slunci, se dozvíme až na konci – a vlastně by to ani nebylo třeba. Dodává to totiž představení jistého polopatistického dořečení, které není třeba. Pro mě by bylo příjemnější, kdybych si mohla ponechat svůj příběh - o návštěvě krále veškerenstva Přírody ve své říši, jeho cesta tím mikrosvětem, který se hemží roztodivnými příběhy a živočichy. Ať tak nebo tak, byl to silný zážitek. Trochu návrat ke kořenům, dotek fantazie, přiblížení se čemusi neuchopitelnému, zázrak pro pětileté dítě, které s rozšířenýma očima sleduje barvičky a kouře stejně jako poskakování šašků a artistů.