Scéna.cz 

Poslední derniéra Josefa Vinkláře

Divadlo miloval a často říkával, že je jím nevyléčitelně nemocný. Při jeho vzpomínkách ožívali velcí bardi staré generace a slovo „kumšt“ díky němu dostávalo magický význam. Přestože největší popularitu přinesly Josefu Vinklářovi televizní seriály, on sám měl raději jeviště. Bohužel už se na něj nikdy nepostaví. V úterý 18. září 2007 prohrál svůj boj se zákeřnou chorobou.
„Byl to skutečný milovník své práce. Je obdivuhodné, že po šedesáti letech u divadla vykonával svou profesi tak zapáleně a intenzivně. Pracoval do posledních sil a mě je velkou ctí, že jsem se s ním ještě mohl setkat na zahajovacích zkouškách naší nové inscenace,“ přiznal umělecký šéf pražského Národního divadla Michal Dočekal.

Za svůj život vytvořil více než devadesát rolí. Přitom nechybělo mnoho a všechno mohlo být úplně jinak. Josef Vinklář, který má ve všech oficiálních dokumentech uvedeno datum narození 14. listopadu 1930, přišel podle svých slov ve skutečnosti na svět v malé vesničce Podůlší u Jičína už o čtyři dny dříve. Když mu bylo pět let zničil jejich domek požár rodině zůstala jen jedna peřina. Otec ji sbalil a rozhodl, že odejdou hledat štěstí do Prahy. Právě tam se ve třinácti, tehdy už jako student měšťanky, objevil poprvé na divadelních prknech. O dva roky později získal stálé angažmá v Divadle satiry. Za první výplaty prý pořídil rodičům vybavení obývacího pokoje. V letech 1946 až 1948 dostal nabídku od Jana Wericha a stal se členem Divadla V+W.
„Byla to obrovská škola. Navíc Voskovec s Werichem na mě měli velký vliv. Werich mi třeba jednou zakázal filmovat. Měl jsem hrát hlavní roli a on říkal: To si musíš rozhodnout, jestli chceš dělat v divadle nebo filmovat. Dodnes jsem mu za to vděčný," vzpomínal na tu dobu Vinklář. Odtud odešel do Pardubic a od roku 1950 byl členem Realistického divadla, kde strávil třiatřicet let. V roce 1983 nastoupil do Národního divadla, kterému zůstal věrný až do konce. Ještě nedávno ho diváci mohli vidět coby Johna Osborna v Komikovi nebo Petra Dubského z Našich furiantů. Kromě toho hrál Romea i Švandu dudáka, Rogožina v Idiotovi, Smerďakova v Bratrech Karamazových. Byl Orgonem v Tartuffovi, Králem Learem nebo Vodníkem Ivanem z Jiráskovy Lucerny. I přes velké zdravotní problémy, které ho provázeli už od 90. let začala na konci srpna zkoušet hru podle textu Pavla Kohouta Malá hudba moci, diváci už ho v ní ale bohužel neuvidí.
Nesmrtelný však zůstane například jako inspektor Bouše z Panoptika a Hříšných lidí města pražského, vykutálený taxikář z Chalupářů, Lucius z Hrátek s čertem a především věčný neumětel doktor Cvach z Nemocnice na kraji města. Narodil se na venkově, rád se tam vracel a nakonec právě tam zakončil svoji filmovou kariéru. Jeho poslední rolí navždy zůstane Saša Machonin ze seriálu Hraběnky, který právě začala vysílat Česká televize. Kromě toho byl také výraznou postavou Českého rozhlasu a za celoživotní mistrovství v dabingu získal v roce 2000 Cenu Františka.
Když zrovna netočil nebo nezkoušel v divadle, odpočíval na své chalupě v Českém ráji. Přestože jeho otec byl hrdým Sparťanem, on celý život fandil Slavii. „Hrozně se mi líbily její sešívané dresy. V podvědomí mi připomínaly kašpárky z dětských pohádek," vzpomínal před několika lety. Byl třikrát ženatý. Z manželství s herečkou Janou Dítětovou se mu narodil syn Jakub a se svojí pozdější dlouholetou družkou Ivankou Devátou, kterou si vzal hned dvakrát, má Adama.
„V životě jsem nikdy nikomu nezáviděl, spíš jsem schopen velkého obdivu k výlučnosti a výjimečnosti. Možná je to tím, že mám své kořeny na vesnici. To vesnické klukovství strašně pomáhá nehrát si na důstojnost. Neoblékat si ráno se sakem podobu na celý den, protože stejně nakonec každý pozná, že je to póza. Herec by měl být ve všedním životě svůj, aby mu zbylo dost sil, až se večer rozevře opona,“ napsal v závěru své knihy Pokus o kus pravdy.

Škoda, že jeho už síly navždy opustily. Poslední rozloučení s tímto hercem se koná v úterý 25. září 2007. Pietní obřad začne ve 13 hodin v historické budově Národního divadla v Praze.