Scéna.cz 

Nevyzpytatelnost vzájemných vztahů v rodině...

Nová premiéra v Divadle bez zábradlí byla očekávána s napětím. Ve hře Cesta dlouhým dnem do noci, kterou Eugene O´Neill věnoval své poslední ženě Carlottě, a přál si, aby byla zveřejněna až dvacet let po jeho smrti a nebyla nikdy inscenována, se doslova „vyzpovídal“ ze svých rodinných traumat. Vše dopadlo jinak, vdova ji poskytla už dva roky po jeho smrti a vzápětí se ocitla i na scéně. Léty přestaly být důležité její autobiografické prvky a zůstala její lidská podstata. Nevyzpytatelnost vzájemných vztahů v rodině, vzájemné trápení lidí, kteří by tak rádi byli šťastni, ale jejich osobní traumata je natolik blokují, že toho nejsou schopni.

Inscenovat tuto hru je pro tvůrce lákavé, ale její délka a obsah způsobuje, že je pro diváky velmi těžko stravitelná. Den, který začíná snahou o pozitivní vidění a vzájemné porozumění, se tu nezadržitelně vleče, tu řítí k noci, která je k nepřežití. Mlha, která by se měla v průběhu dne rozptýlit, spíše symbolicky houstne...
Alice Nellis, známá tím, že hry, které režíruje, si i překládá a upravuje, neudělala výjimku ani v tomto případě. Jak sama říká, překlad a úprava se pro ni stávají první interpretací díla.
Srovnáváme-li se starším překladem Zdeňka Urbánka (ve kterém jsme mohli hru vidět například na scéně Stavovského divadla v roce 1998), liší se její verze hovorovější, současnější mluvou a škrty, eliminujícími odkazy k irskému původu rodiny a s tím souvisejícími prvky povahokresby jednotlivých postav. Vzhledem k tomu, že problematika psychické lability, návyku na drogy a na alkohol je dnes obecně známa, je možno vypustit některé z dnešního hlediska polopatické dovysvětlování (např. když si matka sama pro sebe říká, že si musí jít vzít další dávku, protože ta jedna už jí nestačí). Mnohé věty z původního textu jsou nahrazeny jen významným mlčením, pohledy a náznaky ze strany otce a synů.
Začíná se za úplné tmy, kdy slyšíme jen šumění moře a zvuk naříkavě melodické mlhové sirény. Nad jednoduchou scénou (Fero Lipták), vytvořené jen z několika vzájemně propojených na sebe kolmých částí podlahy a schodiště, po kterém se vychází nahoru do patra, je rozmístěno několik osvětlovacích těles. Ty se po libosti mohou rozsvěcet a zhasínat, aby tak určovaly a moderovaly situaci na scéně. Mlha, o které se mluví na počátku, během děje vstupuje i do hlediště. Takže v dusivé (a někdy – podle slov hrdinů - blahodárné mlze) se chvílemi rozplývá i část diváků. Podobně impresionistická je hudba (Radek Pastrňák a Milan Nytra), ve které dominuje lehce rozčilující zvuk sirény a každý z rodiny tu má svůj hudební motiv. Hudba chvílemi podmalovává dialog, chvílemi stojí v kontrapunktu, a chvílemi jej jakoby dotvořuje.

V obsazení dominuje Mary Zuzany Bydžovské, nervní, hyperaktivní žena, která hlasově i pohybově neustále střídá polohy mezi někdejší noblesní křehkou dívkou z dobré rodiny, hádavou věčně nastraženou protivou, otrocky milující matkou a stínem bloudícím kdesi mimo tento svět. I když není na scéně, je tu stále přítomna. Protože všechno, co se tu děje, se vztahuje k ní. Vykloubený rodinný život, kde zmizelo kouzlo domova, jistota mateřské náruče, po kterém všichni ti muži podvědomě či vědomě touží a křečovitě se jej snaží vrátit. Každý z nich – otec Tyrone (Jiří Bartoška) a synové Jamie (Filip Čapka) a Edmund (Michal Čapka) se s tím vyrovnává po svém. Jamese Tyrone Jiřího Bartošky má v sobě od začátku jakýsi náznak „herecké“ šarže bonvivána, zvyklého neustále hrát i mimo scénu. S dalšími a dalšími doušky whisky jako by tvrdnul ve výrazu, slovech i pohybech do léty nacvičeného skepticismu a jakési odevzdanosti, které sem tam prokládá ironickými komentáři. Jeho rezignace na život a na možné řešení situace je jasně patrná. Rezignace a pocit marnosti. Jen sem tam zaplápolá v jeho slovech jakýsi ohníček, připomínající vzdáleně jeho někdejší vzlety. Výraznou postavou na scéně je Jamie Filipa Čapky, v podstatě sympatický mladý muž, jehož sebevědomí bylo trvale zatloukáno do země, výčitky a nemožnost zavděčit se rodičům jej už zdeptaly natolik, že se naučil ventilovat frustrace přemírou alkoholu, dovedným kličkováním mezi otcem a matkou a cynickými poznámkami. Mezi tím probleskává jakási zvláštní podivná láska k těm všem okolo. Máme pocit, že do pozice zhýralce byl v rodině nacpán proti své vůle a tak jen tu lépe tu hůře plní zadanou úlohu. Edmund Michal Čapky je do sebe zahleděný, chvílemi bolestínský, chvílemi bezohledný ke všem. V této situaci má důvod - visí nad ním kletba smrtelné choroby a on se cítí vyděšen a ukřivděn, protože jednotliví členové rodiny chvílemi tento fakt zlehčují, a na druhé straně ironizují. Ani on, ani oni vlastně nevědí, jak se k věci postavit. Zdá se, že vztahy v rodině se odehrávají podle určitých už mnohokrát odzkoušených vzorců – ať už jsou to rituály s lahví whisky, zhasínáním a rozsvěcením světel, vzájemným špičkováním a do nekonečna opakovanými příběhy z minulosti. To, co vidíme na scéně, je děsivé nikoli svou jedinečností, ale tím, že se to v rodině zjevně odehrává v různých obměnách prakticky denodenně. Každý den je uzavřenou kapitolou, která končí „bezvědomím“ z množství vypitého alkoholu u mužů a dávek morfia u matky. Pak může přijít jen spánek podobný smrti a další den, kdy se začne nanovo, s novou nadějí a novým strachem...

Inscenace je rozhodně zajímavá ve výtvarném, světelném, hudebním, i hereckém pojetí, nicméně je otázkou nakolik dokáže diváky divadla, do kterého se chodí spíše za zábavou, oslovit.

Eugene O´Neill: Cesta dlouhým dnem do noci
Překlad a režie: Alice Nellis,scéna: Fero Lipták, kostýmy: Katarína Hollá, Hudba: Radek Pastrňák a Milan Nytra, light design: Matěj Cibulka.
Hrají: Jiří Bartoška, Zuzana Bydžovská, Michal Čapka, Filip Čapka a Zuzana Čapková.
Premiéra 10. ledna 2008 Divadlo bez zábradlí.