Scéna.cz 

Na dotek je prostě na ex

Zásah do černého se povedl Zdeňku Potužilovi, režisérovi inscenace Na dotek. Nemálo mu k tomu pomohl autor hry Patrick Marber. Jak se říká, kde je silný text, stačí už jen krůček k úspěchu. Velmi lákavým se stal nabízený duel bratrů Dlouhých, Michala (Dan, muž z předměstí, reportér) a Vladimíra (Larry, muž z velkoměsta, doktor). Ti se spolu na jevišti při hereckém klání setkali poprvé. Samotná pánská jízda by nebyla ničím bez něžného pohlaví. Střelbu z ženských revolverů měly na starosti Eva Salzmanová nebo Kristýna Frejová (Anna, žena z venkova, fotografka) a Lucie Vondráčková (Alice, dívka z maloměsta, neznámá). Jako komentátor ze záznamu promlouval Jiří Štěpnička (Muž neutrální se smyslem pro detail).

Říká se, že ... Hru chtěli předtím uvést v české premiéře další dvě divadla, mimo jiné Divadlo Komedie. Na jevišti probíhá „pseudochat“. Naprosto vystihuje možnosti hrátek virtuálních lovců a jejich obětí. Kdo je kdo, jaké jsou pravé identity hráčů? Hra Na dotek (Closer) je druhá hra P. Marbera, který za ní získal tři ceny. Ke hře samotný Marber: „Líbí se mi představa, že jeviště není místem pouze s jedním ohniskem – může se na dít spousta věcí najednou. Je toho málo, čeho jeviště není schopno.“
Další komentáře: „Musí to být mládeži nepřístupný,“ E. Salzmannová. „Komu se to bude zdát sprostý, je velký sprosťák,“ K. Frejová.

Příběh zachycuje určité časové období ve dvanácti obrazech. Každý obraz je přesně výpočítany, posun děje se zajišťuje na základě systému. Kalkuluje se symboly a opěrnými body. Manipulace s divákem se daří, neboť hrají celkem čtyři figury na základě principu smíšené dvojhry. Po přestávce (následuje po šestém obrazu) si divák myslí, že už je příběh u konce. Opak pravdou. Ke slovu se dostane Poštovní park, kde stojí pomník lidem, kteří zahynuli při záchraně života druhých. Tři postavy Lékař, Redaktor a Fotografka mají jedno společné – jejich povolání je o komunikaci a mohou při něm loupit a krást duše druhých. Důležitá poznámka - čtvrtá postava, Neznámá, ač se to nezdá duše druhých vysává také. Typický prototyp dnešního člověka, který nemá dobré domácí zázemí, proto raději své blízké pohřbí a hledá cit u někoho druhého.

Jak je to s hraním? Všichni čtyři (s alternací pět) dopadli na ex-výbornou (Určitě si budete lámat hlavu co znamená předpona ex, kterou musím oddělit mezerou, neboť kontrola pravopisu compu neustále řve). Ex znamená prostě tohle: Eva Salzmanová neodbočila ze svého silného hereckého charisma. Vladimír Dlouhý vykřesal z postavy manipulátora maximum. Michal Dlouhý hrál s plnou vervou a byť si myslel, že je manipulátorem on, zmýlil se. Poslední Lucie Vondráčková, její křehký habitus nezapadal ke všem polohám postavy. Působila kontroverzně. Divák ji asi těžko přijme jako prostitutku, naopak bodovala ve scéně razantního odmítnutí Dana, její emoce šly do morku kostí.

Sečteno a podtrženo Potužil se nenechal zmást množstvím náznaků a odboček. S textem manévroval dobře, tedy také na ex. Klobouk dolů před Luďkem Součkem. Dokázal podobně jako Svoboda využít fintičky zrcadlových, polopropustných a propustných ploch na horizontu. Vyšlo i cílené rozbití scény na jednotlivé mikrosvěty. Mimochodem plochy ramp, které byly šedivé vytvářely nekompromisní abstraktní obrazce spolu s nástupními plochami, barva zelená a červená (snad jsem to nepopletl). V každém případě šedivý muž a barevná citlivá žena, jejichž hrany se někdy nemusí setkat. Takový už je úděl platonických lásek.
„Lidé potřebují milostné příběhy,“ říká P. Marber a pokračuje: Potřebují věrné milostné příběhy, spíše než jen mejdlo a doják.“ Kdybyste hledali Poštovní park v Praze, jeďte na Smíchov. Vystupte z tramvaje na Bertramce u kostela Sv. Trojice, tam to přesně je. POZOR: Internet tam není, tak se nedotýkejte drátů na zem spadlých i kdyby ležely sebevíce Na dotek.

Na dotek Překlad Jitka Sloupová, scéna Luděk Souček, kostýmy Lenka Rašková a režie: Zdenek Potužil.
Hrají: Lucie Vondráčková a Michal Dlouhý, Eva Salzmannová/ Kristýna Frejová a Vladimír Dlouhý.
Premiéra 9. a 10. září 2001.