Scéna.cz 

Josef Ignác Sadler (1725–1767)

Na život a dílo Josefa Ignáce Sadlera (1725–1767) – jednoho z předních olomouckých barokních malířů – se zaměří další z řady monografických výstav Muzea umění Olomouc, seznamujících s významnými představiteli starého umění v moravském prostředí. Expozice v Arcidiecézním muzeu Olomouc představí od 18. května do 28. srpna zejména Sadlerova díla zastoupená v muzeích a římskokatolických farnostech. Premiéra výstavy se uskutečnila vloni v Arcidiecézním muzeu Kroměříž.

Podle kurátorky Martiny Miláčkové zaujímá Josef Ignác Sadler (1725–1767) mezi současníky, činnými na Moravě a ve Slezsku, svébytné místo. „Je to díky jeho odlišnému stylovému zaměření. Zatímco většina z nich následovala příklad přední osobnosti pozdního baroka ve střední Evropě Franze Antona Maulbertsche, který tíhnul k tvarovým a barevným akcentům, Sadler se orientoval na římskou akademizující malbu,“ řekla Miláčková.
Počátky Sadlerova uměleckého vzdělání jsou spjaty s dílnou otce, sochaře Filipa Sattlera (1695–1738), a s dílnou olomouckého barokního malíře Jana Kryštofa Handkeho (1694–1774), ke kterému vstoupil v roce 1739 do učení. V Handkeho dílně pobyl mladý Sadler zhruba pět let. Tehdy realizoval jeho učitel a mistr kromě oltářních a závěsných obrazů i několik větších zakázek, jejichž realizace si vyžadovala účast pomocníků (např. fresky v zámecké kapli ve Velkých Losinách, 1742–1743, v chórových kaplích jezuitského kostela Panny Marie Sněžné v Olomouci, 1743). Sadlerův podíl na těchto pracích přesně neznáme, nicméně v roce 1744 jsou již oba malíři uváděni jmenovitě jako společníci, když prováděli výmalbu děkanství kláštera augustiniánů ve Šternberku.
Po vyučení řemeslu Sadler odešel, patrně v roce 1745, na studijní cestu do Itálie, nejspíše přes Vídeň. Většinu času strávil v Římě, kde jej podle Miláčkové zásadně ovlivnilo dílo italského malíře Corrada Giaquinta (1703–1766). „Na římské Accademia di San Luca je zachována zmínka o Sadlerově ocenění, které obdržel na závěr svého úspěšného studia. Roku 1750 získal druhou cenu v první malířské třídě za kresbu s námětem Josefa Egyptského dávajícího se poznat svým bratrům, na níž se zřetelně projevuje Giaquintův vliv, jenž byl v době malířova studia vlivným členem a vyučujícím na akademii. Inspirace římskou tvorbou tohoto malíře je u Sadlera po celý život natolik silná, že je zřejmé, že Josef Ignác byl jeho žákem. Nevíme však, jaké bylo jeho postavení v ateliéru, případně na jakých mistrových realizacích se mohl podílet,“ doplnila Miláčková.
Na Moravu se Sadler vrátil v roce 1751 jako zralý umělec ve věku dvaceti šesti let. Pro šternberské augustiniány namaloval své nejlepší dílo, Zvěstování Panně Marii, určené jako dar proboštu Janu Josefu Glätzlovi (1734–1757). „Malba se vyznačuje neobyčejnou malířskou virtuozitou. Prohlubuje ji psychologická účast zobrazených figur, která řadí plátno k nejlepším rokokovým malbám na Moravě. V pozdějších Sadlerových dílech už toto zářivé senzuální „giaquintovské“ vyznění ztrácí na intenzitě,“ uvedla kurátorka. Po návratu se Sadler vrátil ke svému švagrovi Handkemu. Pomohl mu dokončit fresky v zámecké kapli sv. Josefa a v jídelně letní rezidence šternberských augustiniánů v Žerotíně, kterou probošt Jan Josef Glätzl nechal vybudovat v letech 1748–1751. Tyto fresky bohužel silně narušilo pozdější využití kaple jakožto pražírny kávy.
Sadler namaloval řadu závěsných a oltářních obrazů a fresek, zejména na střední Moravě a ve Slezsku (Dvorce, Fulnek, Hnojice, Lukavec, Moravičany, Přemyslovice, Slatinice, Velké Heraltice, Velký Týnec), ojediněle i jinde, mimo jiné v Brně, Moravské Třebové, Uherském Hradišti a Valašském Meziříčí. Vrcholem Sadlerova freskařského díla je výzdoba bývalého augustiniánského kostela Nejsvětější Trojice ve Fulneku (1760).
„Sadlerova tvorba je vymezena pouze necelými šestnácti lety. Z Itálie se malíř vrátil v polovině roku 1751, na počátku roku 1767 ve věku nedožitých 42 let umírá. I přes krátkost času, který mu byl dán, představuje jeho výtvarný projev nepřehlédnutelnou polohu v umění druhé poloviny 18. století, ovládanou rokokově podbarveným akademizujícím laděním,“ shrnula kurátorka výstavy, která představí umělcova díla zastoupená v muzejních institucích a římskokatolických farnostech. Doplní je však současně ukázky tvorby jeho otce a současníků – Jana Kryštofa Handkeho, Josefa Františka Pilze (1711-1797) a Antonína Richtera (†1760). Výstavu doprovází publikace, která je prvním pokusem o souborný pohled na malířovu tvorbu. Jak katalog, tak výstava se snaží poukázat na nesporné kvality díla tohoto dosud neprávem opomíjeného umělce.