Scéna.cz 

Tikající muž a Slepice v pekle

Galerie hlavního města Prahy připravila v Městské knihovně výstavu dvou umělců stejné generace Lubomíra Typlta (*1975) a Jakuba Špaňhela (*1976), kteří si jako výrazový prostředek zvolili malbu.
Kromě expresivní malby a velikosti pláten však nemají oba malíři mnoho společného a podle oboustranných reakcí (i když plných respektu) ani příliš velké porozumění pro tvorbu druhého.

Lubomír Typlt, který vedle českých uměleckých škol studoval také na Kunstakademii v Düsseldorfu u Markuse Lüpertze, našel svůj styl v odkazu expresionismu. První souborná výstava v Praze je průřezem jeho díla za posledních 16 let. Po celou dobu jsou v něm pozorovatelné dvě základní polohy figurální a předmětná, které posléze nabývají trojroměrnosti v instalacích - např.sudy na obrazech i modré sudy v reálu, rytířské brnění s kbelíky stojící na sudech. K dalším motivům patří stoly nebo mrtvé kočky (zatím přítomné jen na obrazech), které se na rozměrných obrazech opakují v různých seskupeních nebo vytvářejí geometrické vzory.
Typltovy postavy chlapců a dívek v agresivních barvách - smaragdové zeleni, kraplaku a chromové žluti, v současnosti s převahou ultramarínu, jsou ztělesněním zárodků odcizeného a nadosobního zla, jehož zdroj se nachází mimo divákovo zorné pole.
Lubomír Typlt spolupracuje s hudební skupinou www na textech a vizuílním stylu. Její hudba dokresluje malířovu chmurnou expozici, jejíž součástí je i třídimenzionální animace Davida Vrbíka na téma Typltových maleb.

Temné tóny spontánních obrazů Jakuba Špaňhela, absolventa pražské AVU (studoval u Jiřího Davida a Milana Knížáka) prý souvisí s jeho ostravských rodištěm, v němž na něj od dětství působily hromady uhlí. Spíše si je ale asi vynutily samotné náměty- prostory, kde se naplňuje lidská konečnost jako jsou kostely, krematoria, hřbitovy. Na počátku stál soubor gotických a barokních kostelů (Sv. Vít, kostel v Heindorfu), v němž Špaňhel rozpracoval tvarovou redukci a odhmotnění prostorových forem. Náznakové architektonické prvky nanesené rychlými tahy štětce, roztékající se barvy utvářejí prázdné mlčící interiéry, někdy prosvětlené zlatou barvou věčnosti. Zlaté světlo uplatnil rovněž v sérii lustrů, které odkazují na malířovu zálibu ve sbírání starožitných předmětů. Později opouští Špaňhel sakrální stavby, aby postupoval dále do krajiny. Ztvárňuje osamělé cesty v noci za deště či městské výjevy - Václavské náměstí, Španělské schody. Mimoto stále maluje ženské portréty a akty a vytváří sériové obrazy - všechny stěny v jedné místnosti jsou zde např. pokryty otisky "válečku" s čevenočernými slepicemi - SLEPICEMI V PEKLE jak zní název (2006 - 2012).
V současnosti malířsky komentuje grafické listy Bohuslava Reyneka menšími minimalistickými plátny (Koza na poli, Dvě krůty na louce), v nichž se vrací k tématu katolické víry (v roce 2004 pracoval na oltářním obraze a oknech kostela sv. Ducha v Ostravě - Zábřebu ). Prřestože i v díle Jakuba Špaňhela jsou momenty poukazující na materiální zmar, stopy světla v jeho obrazech na rozdíl od úzkostí a existencionálních strachů Lubomíra Typlta předznamenávají, že z těchto pozemských chmur lze nalézt východisko.

Výstavy Lubomíra Typlta a Jakuba Špaňhela, které pořádá Galerie hlavního města Prahy ve druhém patře Městské knihovny na Mariánském náměstí, potrvají do 9. září 2012.