Scéna.cz 

Hugo Demartini

Pátrá-li někdo po významných osobnostech českého moderního sochařství, má právě nyní tu nejlepší příležitost. V Jízdárně Pažského hradu má výstavu Karel Malich (*1924), Galerie hlavního města Prahy připravuje výstavu Radka Kratiny (1928 - 1999) a Národní galerie právě zahajuje přehlídku Huga Demartiniho. Národní galerie tímto zároveň navazuje na předcházející retrospektivu generačního druha a přítele Huga Demartiniho Theodora Pištěka a uvádí v život plán samotného sochaře na uskutečnění výstavy v roce 2010, která ale byla zamýšlena pro brněnskou galerii Wannieck.

Na realizaci výstavy spolupracovala Národní galerie s Galerií Zdeněk Sklenář, která zastupuje vlastníky umělcova díla - pozůstalou rodinu.

Hugo Demartini (1931 - 2010) patří ke generaci, která se začala prosazovat v šedesátých letech a vtiskla podobu českému sochařství ve druhé polovině dvacátého století.
Pocházel ze vzdělané rodiny s uměleckými sklony - jeho otec byl "nedělním" malířem, prvním uměleckým zájmem se pro malého chlapce stalo také malířství. Jeden z jeho příbuzných u něj ale rozpoznal talent k sochařině, a tak v roce 1946 vstoupil Demartini do učení k pražskému kamenosochaři Otakaru Velínskému. U něj získal i výuční list a stal se snad posledním vyučeným kamenosochařem než živnostníky zlikvidovali komunisté. Už ve Velínského dílně si jej všiml profesot Jan Lauda a na jeho podnět podstoupil Demartini přijímací zkoušky na AVU. U Laudy pak studoval v letech 1949 - 54 - tedy v nejhorším období tvrdého stalinismu, kdy si také vyjasňoval své životní a umělecké postoje. Se skupinou svých vrstevníků protestoval proti nastupujícímu socialistickému realismu v umění i v životě alespoň symbolicky - účesem a neohrnutým límcem. Velmi brzy mu bylo jasné, že figurální plastika, kterou zejména požaduje režim, jej nezajímá a nepředstavuje pro něj žádnou uměleckou perspektivu. Přivrátil se k abstrakci a stal se součástí výtvarné opozice k socialistickému realismu, kterou shrnoval český informel. Jeho červené sádrové reliéfy s jemnou strukturou nebo práce na papíře jej od něj ale určitým způsobem odlišovaly.
Pro Demartiniho umělecké směřování bylo důležité seznámení s Jiřím Kolářem v roce 1959. Jiří Kolář ho přivedl ke skupině umělců, kteří se scházeli ve Slávii jako byl Sýkora, Malich a další a kteří se zaobírali filozofickouměleckými diskuzemi.
Při svých pochybnostech si Demartini vždy připomínal výrok Jiřího Koláře, že ho vůbec nezajímá, co je umění, podle něj "nastává" umění v okamžiku, když má něco poezii a kouzlo. Když si tedy nebyl něčím jist, kladl si otázku, zda tam je kouzlo nebo poezie. Později došel k názoru, že umění nemá žádný smysl, žádné poslání, že je to snad jen potřeba něco vyjádřit, něco, co člověka přetrvá.
Již v jeho "informelním" období se objevují náznaky geometrizace a tendence k pevnému řádu a kompozici, které převládly v polovině šedesátých let v "reliéfech" a objektech z pochromovaných polokoulí. Tehdejší konstruktivistické tendence vycházely všeobecně z civilizačního optimizmu doby, vědeckého a technického pokroku a obdivu k racionalismu.
Zdá se, že Demartini v celé své tvorbě hledal určitý řád, který napomáhá orientovat se v neuspořádaném světě a vědomě nebo nevědomě jej také nalézal a vyjadřoval, přestože si stále kladl otázky, zda se jedná o náhody nebo zákonitosti. V této souvislosti je pozoruhodné, jakou roli "nahodilosti" hrály v jeho životě. Za války onemocněl Demartini - podle jména zjevně židovského původu - záškrtem a jeho situace byla natolik vážná, že potřeboval transfúzy. V nemocnici na Bulovce se obtížně hledal dárce jeho krevní skupiny, až byl nalezen ve zraněném vojákovi wehrmachtu, který mu krev poskytl. Jako důsledek této těžké choroby se u Demartiniho projevila poté obrna, ochrnul na dolní část těla, takže nemohl chodit. Další ze zvláštních náhod se přihodila při návštěvě blázince v Bohnicích, kde se svými úzkostmi za války ocitl jeho otec. Demartini zažil společně s matkou u otce propuknutí záchvatu šílenství a zřejmě pod vlivem tohoto šoku se mohl najednou opět pohybovat.
Od přísného řádu přechází sochař k protikladné pozici v roce 1968, kdy začal experimentovat s prostorem - umísťoval např. pochromované koule do zablácené krajiny a v zrcadlení okolí pak spatřoval možnost, jak rušit hranice mezi pozorovatelem a objektem. V demonstracích v prostoru vyhazoval do vzduchu různé předměty - špejle, dřevěné klacíky a tyčky, kusy kartonu a zachycoval jejich pohyb ve fotografii nebo je fixoval v místě a v uspořádání, jak dopadly. V momentech "vzniku" a "zániku" pohybu nacházel zvláštní estetiku, dynamiku, napětí, předpokládal v nich jisté zákonitosti, protože když do toho člověk násilně zasáhl, účinek byl porušen.
V následujících letech se navrátil k tradičnímu sochařskému materiálu - sádře a tvořil bílé sádrové modely připomínající skutečná místa nebo opuštěné scény jakési lidské činnosti. Reliéfy ze souboru Místa odléval do sádry v připraveném bednění, poté rozbíjel vystupující plastické tvary a úlomky a drť připojoval k podložce v místech, kam se rozsypaly.
Výstava ve Veletržním paláci zahrnuje díla v chronologickém sledu od roku 1956 - od období červených reliéfů do počátku let devadesátých, do doby bílých sádrových reliéfů. Samostatnou kapitolou výstavy je její architektonické členění, které je prací dnes již velmi známého a úspěšného tvůrce Frederico Díaze, žáka jak Demartiniho tak i Malicha. Díaz se ponořil do atmosféry geometrických řádů a čistým a jednoduchým liniím a kruhovým formám sochařovým nalezl odpovídající "scénu". Základním prostorovým prvkem je tunel - "aerodynamický tunel, kterým se vznášejí Demartiniho díla, aby se zachytila na jeho stěnách". Tunel využívá i prostorového uspořádání právě té části Veletržního paláce, která se jeví pro tento účel jako nejvhodnější. S jeho černými stěnami kontrastují červené reliéfy, lesknoucí se plastiky z pochromovaných polokoulí i bílé sádrové desky. I když barevnost je dána časovým řazením, jakoby se v ní skrýval fragmentární alchymický symbolismus odrážející se i v posledním exponátu - bílém sádrovém reliéfu v centru - "světlo" na konci tunelu - bílá deska částečně narušená - ne zcela dokončené "velké dílo". Jakási parafráze slov Jindřicha Chalupeckého, pro nějž byl Demartini běžec maratónu, který se pár metrů před cílem vydá jiným směrem - jak zanívá v dokumentárním filmu Petra Skaly z roku 2010 doplňujícím expozici.
Již tradičně pro Národní galerii je součástí výstavy i pestré dění uvnitř i mimo - jednak interaktivní studio, které vzbudilo zájem malých i velkých i v případě výstavy F. Kupky, rozsáhlé programy pro školy, výtvarné dílny pro dospělé i děti a událost u nás zatím mimořádná u výtvarné výstavy - víkendová taneční dílna s americkou choreografkou, expertkou na postmoderní tanec, Marthou Moore, kterou už taneční publikum zná z různých projektů např. v rámci Korespondance a dalších.

Výstava díla Huga Demartiniho, kterou zorganizovala Národní galerie ve spolupráci s Galerií Zdeněk Sklenář, probíhá ve Veletržním paláci v Praze do 28. července 2013.