Scéna.cz 

Intimní deník Fotofatal Nadie Rovderové v DOXu

Po jedenácti letech od své poslední rozsáhlé výstavy představuje fotografka Nadia Rovderová v Centru současného umění DOX více než 120 děl. Svými expresivními barevnými fotografiemi, jež z odstupu připomínají akvarely či olejomalby, povyšuje zdánlivě všední situace na výjimečné, takřka osudové události. Expozice je rozčleněna do tří částí, které evokují základní složky psýché podle psychoanalytika C. G. Junga. Výstava Fotofatal 1999–2020 je veřejnosti otevřena do 9. listopadu 2020.

Výstava Fotofatal 1999–2020 je pokračováním tvorby Nadie Rovderové, se kterou se veřejnost mohla poprvé seznámit v roce 1999. Její barevné snímky se nesnaží být věrným přenosem skutečnosti – jedná se o „subjektivní dokument“, v němž se díky dlouhé expozici záznam reality prolíná s vnitřním rozpoložením autorky. Často a ráda pracuje s chybou ve fotografii, s filmy s prošlou expirací, zvětšuje malé detaily snímané mobilním telefonem do velkých formátů. Odfiltrování ostrého rušivého povrchu jí umožňuje hledat to, co je skryto uvnitř.
„Nadia Rovderová působí jako senzitivní seismograf, který se dokáže naladit na těkavé fluidum okamžiku a zaznamenat jej: Několik vteřin či dokonce minut otevřená záklopka aparátu snímá i její pohyby, dech, tep srdce, její vzrušení, rozladění či nadšení. Výsledný rozostřený obraz tak zachycuje trajektorii delšího časového úseku vnějšího i vnitřního děje,“ popisuje jedna z kurátorek výstavy Terezie Zemánková.
„Fotografie u mě nastoupila jako ‚náhrada‘ za malbu, která mi po čase neumožňovala dostat do tvorby požadovanou emoci. Je to pro mě otisk reality, který doplňuji chybami ve fotografii, dlouhými expozicemi, malbou světlem. Těmito fotomalbami konstruktivně zpracovávám vlastní nadměrnou citlivost a vnímavost,“ říká o své tvorbě Nadia Rovderová.

Většina snímků vzniká v šeru či ve tmě. Fenomén mizení je pro autorku klíčový – i scény zachycené ve fotografiích jsou často výmluvným svědectvím právě o tom, co – nebo kdo – na nich chybí. Někdy se zdá, že snímá i úkazy, které se běžné smyslové percepci vzpírají, o čemž svědčí také názvy souborů Rozhovory s duchy, Hledání andělů, Pražské či Popradské podvědomí, Sudety nebo Terezín mezi nebem a zemí, v nichž dokázala resuscitovat magii místa, jeho dávnou minulost i stále latentně přítomné příběhy.
„V Terezíně existuje v prostorách bývalého chléva tajná synagoga z druhé světové války. Měla jsem hodinu na celé focení, zapálila jsem čajové svíčky a chtěla experimentovat s dvojexpozicí a malbou světlem. Povedla se jediná fotka z celého filmu. Pořádně jsem nepřipevnila fotoaparát na stativ, při expozici aparát klesal a čajové svíčky se zobrazily jako svíce dlouhé s vysokým plamenem,“ popisuje Nadia Rovderová symbol a magii místa i náhodu, která dala vzniknout snímku Synagoga.
Autorka dokumentuje rovněž aktuální současnost a fotografii používá především jako prostředek zkoumání vlastní identity – jako svůj intimní obrazový deník či rodinnou kroniku. V tvorbě Nadie Rovderové se zároveň odráží vývoj fotografického média od analogové černobílé a barevné fotografie přes digitální barevné snímky až po experimenty se skenerem či virtuální fotografie na Facebooku.
Výstava je koncipována do tří částí, které evokují základní složky psýché podle psychoanalytika a filosofa Carla Gustava Junga – lidské podvědomí, sídlo instinktů a libida včetně tabuizovaných témat sexu, porodu a smrti, najdou návštěvníci v prostoru A2. V části A3 čeká lidské ego, zde autorka představuje snové vzpomínky i cestu svou osobní historií. V prostoru A4 odhaluje Nadia Rovderová paměť místa a kolektivní nevědomí, které se do něj promítá (cykly Hledání andělů, Rozhovory s duchy, Terezín mezi nebem a zemí). Osudy lidí, míst a objektů, ve smyslu, v jakém Nadia Rovderová chápe princip Fotofatal, jsou zachyceny formou subjektivního dokumentu a nemohly by být spatřeny bez intuitivního napojení autorky.