Scéna.cz 

Drákula: Krevní transfuze, která léčí

Městské divadlo Brno uvedlo v premiéře 13. prosince 2025 inscenaci Gordona Greenberga a Steva Rosena - DRÁKULA. Než se podíváme na realizaci textu v režii Stana Slováka, bude dobré se podívat na inscenační praxi v českých divadlech. Pokud nás například v Brně upoutá poster této inscenace, nelze přehlédnout, že všichni protagonisté mají svěrací kazajky - šifra bláznů a bláznovství je jasně čitelná. Kdo je Drákula? Kam zařadit téma Drákuly - je to postava, která plnila stránky bulvárních deníků? Nebo ikona, která měla dospělým podsunout ikonu zla, podobně jako děti mají svého čerta? Chtěl Bram Stoker vyzdvihnout téma nesmrtelnosti, odpovědnosti člověka za svůj život a jeho naplnění?

Inscenace naznačuje, že právě podobné otázky si kladl režisér Stano Slovák spolu s celým inscenačním týmem. Inscenační praxe na českých jevištích přitom není v případě Drákuly příliš bohatá. Za její počátek lze považovat rok 1974, kdy Divadlo Spejbla a Hurvínka uvedlo inscenaci Spejbl versus Drakula aneb Přízrak z mansardy (horror-muzikál) v dramatizaci Heleny Philippové, k níž se divadlo vrátilo i v roce 2014. Ve stejném roce text nastudovalo rovněž Divadlo Polárka Brno, na jehož dramatizaci se podíleli Lukáš Votava a Ondřej Elbel. V roce 2015 uvedla Prague Shakespeare Company Praha adaptaci Jima Helsingera Dracula: The Journal of Jonathan Harker (Drákula: Deník Jonathana Harkera). Naposledy se text objevil v roce 2024 v Městském divadle Mladá Boleslav v dramatizaci Petry Halbichové.

Tento výčet zároveň ukazuje, že Drákula se na českých činoherních jevištích objevuje spíše sporadicky, výrazně méně než ve filmu či seriálové tvorbě. Důvodem není nedostatek atraktivních témat, ale silné zatížení postavy popkulturní tradicí – v českém prostředí především kultovním muzikálem Drákula Karla Svobody, spjatým s mimořádně silným hereckým i pěveckým výkonem Daniela Hůlky. Právě tato inscenace vytvořila natolik výraznou představu romantického antihrdiny, že každá další divadelní adaptace stojí před zásadní otázkou: vymezit se vůči této ikoně, nebo s ní vědomě polemizovat.

Bulvární monstrum, popkulturní ikona, archetyp zla nebo filozofická figura – tematická pestrost, kterou postava Drákuly nabízí, není náhodná. Má svůj prazáklad v mýtu, pověře a lidové tradici. Právě tyto vrstvy představují pramen nikdy nevysychající, naopak mimořádně bohatý na různé minerály.

Jedna z pozdějších legend dokonce směřuje k česko-krumlovskému panství, kde se měl vyskytovat příběh bledé aristokratky obestřený chorobou a tajemstvím. Nic z toho však není historicky doloženo a jde spíše o moderní projekci známého vampyrického mýtu do středoevropského prostoru.

Blázen, blázinec a bláznovství. Vděčné téma včetně osvědčených postav kašparů a klaunů, protínají veškerou literaturu, i divadelní. Za blázna se nechá schovat vše. Blázen může bez strachu říct pravdu. A říká pravdu nebo si dělá blázny? Není divu, že jeden z inscenačních klíčů Stana Slováka je blázinec. Samotný Bram Stoker s ním také pracuje. Doktor Westfeldt a pacient Renfield jsou toho důkazem. Proto zmíněný poster inscenace se svěracími kazajkami. Jedná se o dramatizaci Drákuly nebo jsme svědky bláznivé férie? Nebo jsme se zbláznili?

Bláznovství jako nositel pravdy přitom nepatří jen do světa moderního divadla. Protíná celou kulturní paměť – od Erasmovy Chvály bláznovství a Weissovy Noci bláznů, kde se šílenství stává nástrojem kritiky moci a společenského řádu, přes Shakespearova Krále Leara, až po pohádkové příběhy typu Sůl nad zlato a figury kouzelníků, šašků a zdánlivě pošetilých hrdinů, kteří vidí dál než ti „rozumní“. Nabídnout více obilí znamená riskovat plevy, ale i ty mají svou hodnotu: inspirují, provokují a nutí třídit. Právě v tomto širokém kulturním poli se motiv blázince v inscenaci Stana Slováka usazuje – ne jako jednoznačný výklad, ale jako otevřená výzva ke čtení.

Drákula v režii Stana Slováka vyrůstá právě z těchto otázek. Do popředí staví jedno ústřední téma – proměnu. Ta se neodehrává pouze v čase a vnějších okolnostech, ale především na základě vnitřního rozhodnutí postav. I blázen se může uzdravit a změnit svůj postoj, stejně jako se „zdravý“ člověk může propadnout do šílenství. Právě v této obousměrnosti tkví síla Slovákovy koncepce. Na jevišti se proměňují nejen jednotlivé postavy, ale i samotní herci – pětice interpretů přechází mezi rolemi v rychlých střizích i pozvolném vývoji charakterů, čímž se proměna stává viditelným principem celé inscenace. Slovák tak neotevírá pouze téma nesmrtelnosti, ale hlubší lidskou touhu po druhé šanci, po překročení vlastních hranic, po proměně sebe sama – motiv, který se v evropské kultuře vrací od faustovských mýtů až po moderní podoby existenciální nejistoty. V této rovině se výrazně profilují postavy Jonathana Harkera, doktora Westfeldta i samotného Drákuly. Právě zde je režijní práce Stana Slováka nejpřesnější, nejčitelnější a nejpřesvědčivější.

Slovákův rukopis má přesnou a cílenou oporu především v dramaturgické lince Kláry Latzkové, která drží pohromadě tematickou i významovou rovinu inscenace. Hlubší filosofický rozměr pak zvýrazňuje zdánlivě jednoduchá, ale významově bohatá scéna Christopha Weyerse. Pracuje s červenou barvou jako s úpírským symbolem, zároveň však akcentuje život, vášeň i téma nesmrtelnosti. Výraznou roli hraje také projekční složka Petra Hlouška, jenž vytváří věrohodný horizont proměnlivých obrazů – od hřbitova po vitrážová okna – a citlivě rozšiřuje jevištní prostor.

Jaroslav Milfajt přidává karikaturní loutky s přehnaně velkými ústy, jakési „kibice“ dění, které ironicky komentují situace na jevišti a narušují realistickou iluzi. Hudební složku má na starosti zkušený skladatel Lukáš Janota, který se záměrně drží jednoduchých rytmů inspirovaných balkánskou hudbou – od dechových nástrojů až po strohé varhanní plochy elektronických kláves. Hudba se nepodbízí, ale podporuje rytmus inscenace a její vnitřní napětí. Všechny tyto složky dohromady vytvářejí prostor pro skutečnou hereckou atletiku, na níž inscenace stojí.

Richard Pekárek, Martin Mihál, Jiří Daniel, Alžběta Janíčková a Andrea Zelová, podpořeni Robertem Hamalou a Jaroslavem Záděrou v rolích zřízenců, vytvářejí skutečně sehraný ansámbl – jakési štafetové družstvo, které si s lehkostí předává role i situace. Herci nejprve vystupují ve svých hlavních postavách, plynule a téměř nepozorovaně přecházejí do vedlejších rolí a tu a tam otevřeně přiznávají dvojroli. Právě v této otevřenosti a hravosti spočívá jejich kouzlo.

Stěžejní herecký trojúhelník tvoří Richard Pekárek, Martin Mihál a Alžběta Janíčková – klasická komediální konstelace jedné ženy a dvou mužů: snoubence a platonického milence. Tento vztahový model funguje jako dokonalá rozbuška, která umožňuje hercům jít „na krev“ – a v případě Drákuly je krev pochopitelně i tematickým motivem.

Andrea Zelová v roli Míny Westfeldtové, sestry Luisy, vytváří výraznou figuru neukotvené, vnitřně neuspokojené ženy, jejíž sexualita je spíše zoufalým voláním po pozornosti než laciným efektem. V kontrastu s tím její pojetí doktora van Helsinga ironicky otevírá současné otázky moci, autority a genderových rolí – s nadhledem, ale bez karikatury.

Martin Mihál zaujme proměnou z nenápadného, submisivního muže – vegetariána, hypochondra, který odpovědnost rád přenechává druhým a sám sebe odsouvá na okraj – v postavu, jež si postupně uvědomí vlastní hodnotu i sílu. Jeho vztah k Lucy je vykreslen jako existenční opora, a právě tato vnitřní proměna dává jeho hereckému oblouku překvapivou dynamiku. O to silněji pak vyznívá moment, kdy se z „muže v pozadí“ stává aktivní hybatel dění – téměř komiksový hrdina v temném kabátě.

Richard Pekárek vytváří Drákulu jako bytost, která se vymyká jednoznačnému určení. Nehraje „muže“ v tradičním slova smyslu, ale existenci oscilující mezi různými póly identity – lidskou i nelidskou, tělesnou i nadčasovou. Jeho Drákula je spíše transcendentální figurou než charakterem ukotveným v psychologickém realismu.
Zásadní roli zde hraje Pekárkovo mimořádné pohybové vybavení. Práce s tělem, pláštěm, pažemi a gestem je přesná, plastická a nesmírně sugestivní; každý pohyb má význam, žádný není nadbytečný. Stejně citlivě pracuje s mimikou, pohledem a detailem, které postavě dodávají hypnotickou přitažlivost. Hlasová práce je proměnlivá – Pekárek plynule přechází mezi polohami, aniž by kdy sklouzl k parodii či efektu. Právě tato schopnost neustálé proměny činí jeho Drákulu bytostí fascinující i zneklidňující zároveň. V kontextu celé inscenace jde o výkon mimořádně koncentrovaný, fyzicky náročný a interpretačně výjimečný.

Drákula Městského divadla Brno se nakonec ukazuje jako komedie – ale ne lehkovážná. Smích zde není únikem před temnotou, nýbrž cestou skrze ni. Právě komediální nadhled umožňuje inscenaci dotýkat se témat proměny, odvahy a osobní odpovědnosti, aniž by sklouzla k moralizování. Krev, která v Drákulovi koluje, není jen znakem upírského mýtu, ale obrazem vnitřního pohybu: uzdravení, rozhodnutí a změny. Každé postavě proudí v žilách jinak – a každá se s ní musí vyrovnat po svém.

Slovákova inscenace tak neklade definitivní odpovědi, ale otevírá prostor k vlastnímu čtení. Kdo je tu blázen a kdo „normální“? Kdo se mění a kdo zůstává stát? Drákula v MDB nenabízí horor ani romantický mýtus, ale živé divadlo, které se směje, provokuje a zároveň připomíná, že proměna je možná – pokud se k ní člověk odhodlá.
Psáno z premiéry 13. prosince 2025.

Gordon Greenberg, Steve Rosen: Drákula
Podle stejnojmenného románu Brama Stokera. Překlad: Zuzana Čtveráčková. Úprava: Stanislav Slovák, Klára Latzková. Dramaturgie: Klára Latzková. Scéna: Christoph Weyers. Kostýmy: Andrea Kučerová, Adéla Kučerová. Loutky: Jaroslav Milfajt. Hudba: Lukáš Janota. Pohybová spolupráce: Martin Pacek. Režie: Stanislav Slovák.
Hrají: Richard Pekárek, Martin Mihál, Jiří Daniel, Alžběta Janíčková, Andrea Zelová, Jaroslav Záděra, Robert Hamala

📘 www.mdb.cz