zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Festival německého divadla v Praze – ještě jedno ohlédnutí

Z inscenace Vojna a mír

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Letošní festival Německého divadla v Praze (na Scéně připomenutý již recenzí Heleny Kozlové) přinesl skutečně pozoruhodné zážitky v rovině žánrové, scénické i herecké. Ráda bych připomněla dosud nezmíněné tituly, které jsou bez výjimky pro české divadlo velmi zajímavou inspirací.
Tím největším zážitkem pro mě bylo zpracování Tolstého románu Vojna a mír v interpretaci herců Burgtheatru v režii Matthiase Hartmanna. V největším barrandovském ateliéru jsme měli možnost tuto pětihodinovou ságu vidět ještě před premiérou v budově bývalého vídeňského Kasina. Scéna je komponovaná z cca 30 stolů, na nichž a kolem nichž se děj odehrává (a taková scéna se pochopitelně do žádného kamenného divadla nevejde). I když se děj soustředí především na konkrétní osobní příběhy hrdinů, zatímco historie napoleonských válek se odehrává kolem jakoby mimochodem, právě toto spojení „malého a velkého světa“ se podařilo zprostředkovat s neobyčejnou silou a dramatičností. Přitom tu jde o přiznané „vyprávění“, chvílemi téměř na způsob scénického čtení. Jednotliví hrdinové citují Tolstého text (na projekci v pozadí se objevuje vždy i konkrétní číslo stránky, na které lze text v německé verzi knihy najít), a zároveň jako by se doslova oblékali do postavy, kterou ztvárňují. Někteří ztvárňují v průběhu děje postav více, jiní zůstávají po celou dobu postavou jedinou – výjimečné postavení zde má Pierre Bezuchov (ztvárněný dvěma herci). Nelze než obdivovat jedinečné typy, kterými soubor disponuje ( a jejichž obdobu bychom v Čechách obtížně hledali), ať už je křehká, naivně dívčí, al ezároveň jaksi „stará“ Nataša Rostovová (Yohanna Schwertfegerová), floutkovský krasavec Anatol (Oliver Masucci) či bouřlivák – exhubicionista Dolochov (Fabian Krüger – ten mimochodem získal na festivalu nejvíc sympatií, a s nimi cenu pro nejlepšího herce). Představení s lehce ironickou nadsázkou, ale zároveň vážností, se diváků doslova zmocňuje. Rytmus představení určuje nenásilné střídání detailů (v případě Natašiny první návštěvy divadla je tu i přiblížení videokamerou), odhalující přesnou hereckou práci, a působivě komponovaných celků (v nichž zaujme např. obraz Napoleona, který v protisvětle vytváří jakýsi mocný přízrak, tak i bojové scény, evokované kácením stolů a židlí). Sympatický je až překvapivě humorný nadhled, jehož součástí je i účast režiséra coby moderátora této veřejné zkoušky, i zkratkovité, skokové ukončení jednotlivých příběhů.

Na rozdíl od této velkolepé fresky si Theatre National du Luxembourg a Compagnie Ghislain Roussel s one-man show Monokl vystačil s jedním mužem, který ztvárnil originálním způsobem postavu meziválečné novinářky Sylvie von Harden, která v roce 1926 seděla modelem k obrazu expresionisty Otto Dixe. Moderní žena své doby, s tehdy módním účesem „bubikopf“, monoklem a nonšalantně drženou cigaretou interpretuje S.G.Roussel s kouzelnou nadsázkou, smyslem pro detail, pohybovou i řečovou přesností.

Jedním z největších lákadel festivalu byla adaptace (či variace) Londonovo Volání divočiny, kterou v Münchner Kammerspiele připravil lotyšský režisér Alvis Hermanis, v níž kromě herců účinkovala též šestice psů různých ras.Vedle roztomilých, přirozených psích herců bohužel byly výkony herců poněkud odsunuty na vedlejší kolej. Režisér se rozhodl pro konfrontaci úryvků z románu (konkrétně návratu osamělého psa Bucka k vlčí smečce) s osudy současných lidí, majitelů psů, které vypovídající o jejich osamělosti a hledání „náhradního vztahu“. Zajímavě obsazené i zpracované jsou typy jednotlivých pejskařů – radikální aktivista za práva zvířat Erik (korpulentní Benny Claessens), stárnoucí Harald (Walter Hess), jemuž utekla žena, Elvira (Annette Paul Mann), neustále zklamávána muži svého života, Dragan, divoký emigrant z Bělehradu (Thomas Schmauser), dívka Vanessa (Mary Catherine Schubert), která se touží stát se celebritou, a především 70 letá vdova Franzine, vzpomínající s humornou nadsázkou a zároveň smutkem na svého záletného muže, kterou s neuvěřitelnou autenticitou ztvárnil Kristof Van Boven (nar, 1981!)

Na onom pomezí divadla a skutečnosti balancovala také svérázná variace na příběh Krále Leara divadla She She Pop, souboru absolventek giessenského Institutu aplikované divadelní vědy. Ke společnému vystoupení se mladým ženám podařilo přemluvit vlastní otce (!). Výsledkem je polodokumentární zmapování jejich společných zkoušek na Krále Leara, propojené s odbornými přednáškami (využití profesí otců), inscenovaným rozborem divadelní hry, ale také v normálním životě tabuizovanými otázkami týkající se smrti, dědictví, apod. Kromě osobního vkladu, v němž máme pocit až vlezlého nahlížení do soukromí, má inscenace také zajímavý scénografický rámec - originální využití videokamer (otcové usazení v křeslech jsou dokumentárně snímáni a máme tedy možnost sledovat v detailu i náhodná hnutí jejich obličejů). V tomto případě spíše nežli o opravdové herecké výkony jde o nefalšovanou autenticitu, v níž se kalkuluje i s přiznaným amatérismem jednotlivců a jejich momentální náladou.

29.11.2011 01:11:25 Jana Soprová | rubrika - Recenze

Časopis 32 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Muž Dvojhvězdy (Otáčivé hlediště)

Články v rubrice - Recenze

Mnoho povyku pro nic - oslava singl pro všechny

S. Rašilov, M. Řezníček, R. Mácha, F. Rajmont

Poslední režii v čele souboru Činohry Národního divadla v Praze nastudovala režisérka Daniela Špinar na scéně ...celý článek


Kavkazský křídový kruh - další generační výpověď

Jakub Svojanovský a Petra Lorencová (Kavkazský křídový kruh)

Národní divadlo Brno uvádí slavný text Bertolta Brechta KAVKAZSKÝ KŘÍDOVÝ KRUH. Režisérka Aminata Keita předst ...celý článek



Časopis 32 - sekce

HUDBA

Tereza Mašková vydala singl Dívej se na mě

Tereza Mašková

Tereza na písničce spolupracovala s legendárním slovenským textařem a básníkem Kamilem Peterajem, který psal t celý článek

další články...