Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Norbert Lichý: Na Falstaffa jsem se cítil mladý

autor: archiv divadla

Ostravský herec Norbert Lichý v roli Falstaffa je jedním z lákadel inscenace Jindřicha IV., která je letošní premiérou Letních shakespearovských slavností na Pražském hradě. Sešli jsme se ve žhavém červencovém dni v restauraci Atmosféra.

Váhal jste, když jste dostal nabídku na roli Falstaffa?
Váhal jsem dost...

Proč? Šlo o to, že budete mít tzv. zabité prázdniny nebo o roli samotnou?
Samozřejmě, svou roli hrálo to, že nebudu doma – a že to s tou životosprávou nebude úplně v pořádku. Ale produkce se zachovala výborně (/Neříkám to proto, že bych chtěl pochlebovat, ale prostě je to fakt). Zařídili mi bydlení, kde můžu být s mámou, která mi vaří. A máme tady i pejska. Takže takhle část přemýšlení odpadla. Lákavé bylo to, že za to člověk něco dostane, což při hereckém platu není nepodstatné. Ale pak jsme přemýšlel i o tom, jestli na Falstaffa nejsem mladý... Protože ve hře má tak padesát-šedesát let. V každém případě je prima, že ta zkušenost je kolem mě, přede mnou i za mnou. Že jsem se setkal s jinými lidmi, s touhle produkcí. Ukázalo se, co všechno je možné zorganizovat, což je taky důležité.

Nebylo pro vás trochu motivem přijetí role i to, že se ukážete v Praze?
Ne. Nevím, proč bych se měl ukazovat v Praze. Mně Praha nepřipadá jako střed všehomíra, myslím, že se v Ostravě dělá dobré divadlo, samozřejmě ne na všech úrovních. Ale máme smůlu, že jsme v té gubernii. Tady bydlím v centru, v ulici Karolíny Světlé, kde celý svět dělá bordel, smrdí to tady, a člověk se tu může naučit nadávat ve všech světových jazycích. Jinak je to ale vlastně mrtvá ulice, nikdo tu nebydlí. Tím nechci říct, že celá Praha je taková. Je tu spousta hezkých věcí, velká kulturní nabídka, a cítím, že Praha je opravdu ta „matička měst“. Ale trvale žít v Praze bych asi nechtěl. I když nikdy neříkej nikdy, že.

Jak se vám hraje na Hradě?
Je tam vedro nebo zima. My jako herci máme připravené termoprádlo, což v téhle době vypadá jako neužitečné, ale budeme hrát i v září, tak se třeba bude hodit. Ve volném prostoru se hraje svižně, aby se stihlo metro, nahlas aby všichni slyšeli, je třeba správně artikulovat, aby všichni rozuměli. Jinak je to legrace pro malý kluky.

Hrál jste už předtím někde venku?
To už bylo hodně dávno. Hrával jsem na festivalu v Šumperku, v parku nedaleko hotelu Koruna. Byla to tehdy trochu z nouze ctnost, protože vyhořelo divadlo, ale bylo to prima.

Připomněl jste, že je třeba mluvit nahlas a správně vyslovovat. Což v případě Shakespeara je o to obtížnější. Nedělá vám problémy blankvers?
V Jindřichovi IV. Falstaff blankversem nemluví, ale vyzkoušel jsem si ho. To, když jsme dělali s Jiřím Joskem Hamleta, kde jsem hrál Claudia. S blankversem jsem problémy neměl, přičítám to ale spíše zdravému hudebnímu sluchu, nežli tomu, že bych byl tak excelentní recitátor. Narozdíl od alexandrinu, který používáme v Cyranovi, ten se učí hůř. Blankvers mi připadaná naprosto přirozený. Někdy se přistihnu, když se tak se zaposlouchám na scéně, že přemýšlím, proč to ten člověk říká zrovna takhle... ale necháme to být.

Je pro vás důležitá koncentrace před představením?
To pro mě není. Já jsem ten, který řekne vtip a jde na jeviště. Nechám koncentrovaní panu Třískovi. Ale jinak samozřejmě je to tak, že celý den má člověk v hlavě to, že večer bude hrát. Mozek si dělá, co chce. A funguje asi úplně jinak než tušíme.

Jak jste na tom s učením textů?
U Bezručů by řekli, že špatně, ale tady jsem to nějak zvládnul. U Bezručů si sem tam můžu dovolit lenošit, oni by ale řekli, že ne. Tak já se nad tím ještě zamyslím, a polepším se. Slibuju, že už budu hodný, dědečku...

Je Falstaff podle vás kladná nebo záporná postava?
Já ho rozhodně hraju jako kladnou postavu...

Ale je ve vašem provedení je patrný i jakýsi smutek v podtextu..
Ano, je tam určitý pocit marnosti. Ale tak já to mám vždycky, nejsem vysloveně pozitivák.

V hodnocení vašeho Falstaffa vás přirovnávají k Werichovi. Co vy na to?
Asi jsem podobný typ. Ale udivuje mě, proč nikdo neřekne – to je typický Lichý. Vždy´t už mám za sebou 25 let hraní a spoustu rolí. Znamená to snad, že to budou říkat až po mé srmti? V tom případě bych si rád dal do závěti, že povoluju všem hercům, aby hráli stejně jako hraju já a přeju jim, aby je nikdo nepodezíral, že mě kopírují.

Je pro mě udivující, že mnoho Shakespearovských rolí jste si v životě nezahrál.
V tom jsem bohužel závislý na tom, co mi režisér přidělí. Hrál jsem kdysi úplně na začátku malé role ve Snu noci svatojánské v Šumperku, v Ostravě pak Claudia v Hamletovi a Duncana v Macbethovi (ale tam mě hned zabili). Je to asi trochu úděl nejstaršího v souboru.
To znamená, že jsou mi přidělovány role jako hodný strýček nebo senilní dědek.

Střední a starší generace herců asi na oblasti hodně chybí.
Já chápu, že na oblast lidi v určitém věku z nejrůznějších, finančních či existenčních důvodů nejdou. Nemáme jim bohužel co nabídnout. Jsme teď s.r.o., stále musíme bojovat o svou existenci. Připadá mi, že výběrová řízení na poskytnutí grantu probíhají co chvíli. A přitom stačilo, aby nás nechali jako příspěvkovou organizaci. Nevím, kdo za tou změnou tenkrát stál, ale nikomu se nechce to zkoumat. Protože lidi se bojí – o práci, o všechno, ta dnešní svoboda má velké uvozovky.

Dá se srovnat divadlo za totality a dnes?
To nevím. Tehdy chytrá dramaturgie vybírala hry, které směřovaly k jasnému a pojmenovanému nepříteli. Dneska žádný není. Nebo možná je, ale ten strach je stále stejný. Možná je dnes fajn, že lidi nechodí na lístky přes ROH, že tam přijdou sami za sebe, když je to zajímá. Ale dnes jít do divadla je docela velká pálka, a lidi šetří.
Mně dnes spíš vadí to, že se dobrovolně vzdáváme toho divadelního prostředí – kromě přání zlom vaz už vlastně jiné tradice neexistují, lidi to nezajímá, nebaví. Mladí kluci, kteří přijdou ze školy, jsou sebejistí, mají pocit, že všechno umějí, i když kolikrát neumějí nic. Myslím, že je hodně poznat, kdo je z divadelní rodiny, protože má k divadlu úplně jiný vztah.

To je váš případ – váš tatínek byl divadelní ředitel, autor, režisér. V jednom rozhovoru jste poznamenal, že divadlo vašeho dětství byl pro vás „barevný svět plný hodných strýčků a tetiček.“
... kde se zpívalo a tančilo. Já jsem vlastně znal hlavně ty tátovy věci. On dělal hry dobrodružné, romantické, komedie, mušketýry. A já chodil do divadla hlavně na pohádky, a na jiná představení jsem nechodil. Když jsem jako malý kluk hrál, měl jsem hroznou trému, největší z táty. Nechtěl jsem před ním nic říkat, nechtěl jsem, aby mě režíroval – zkrátka takové ty normální dětské problémy.

Nenapadlo vás vyzkoušet si také psaní nebo režírování?
To víte, že napadlo, ale proč bych to dělal. Psát – o čem? A režisérů je jako psů... A navíc není čas. Do dvou se zkouší, pak je chvíli čas, ale to se nic neudělá, a pak už jde zase člověk hrát.

Vyzkoušel jste si práci s mnoha režiséry. Jaký typ vám vyhovuje?
Mám rád režiséra, když VÍ. Mám rád, když pracuje s hercem, což už dnes skoro neexistuje. Rád jsem spolupracoval s režisérem Janíkem a také s Ondrejem Spišákem – s tím jsme dělali např. Rozmarné léto.

Kterou postavu z těch, které právě hrajete, máte rád?
Falstaffa.:-)
U Bezručů Roye z NOCI BLÁZNŮ. Byl jsem pyšný na to, že jsem hrál v HAMLETOVI, IDIOTOVI.... Já jsme vůbec spíš na tu klasiku, komiku nemám moc rád. Nechci se stát bavičem. Snažím se i u Falstaffa, aby to nebylo přímočaré, ale aby tam bylo trochu něco navíc. Snažíme se to aspoň jemně varírovat, z důvodů obrany před stereotypem. Když se to hraje každý večer, tak se některé věci snadno zautomatizují, a to není dobře.

Ale lidi mají rádi komedie...
... mají, je na nich narváno, ale někteří dramaturgové jim je nechtějí dávat. Ty pravdy, které jsou venku, vám naservírujeme i v divadle – a divák se choulí do sedadla a je stále smutnější a zmatenější. A přitom ho to stálo 200 Kč nebo víc.

Vy tedy nemáte rád humor? To mě překvapuje - jste známý šprýmař a ironik.
Mám rád černý humor, neprvoplánové věci. Vždyť i v komedii může být něco víc.
Lidé se chtějí smát, ale humor by měl být přiměřený a živý, leč řádový, profesionální a vymyšlený, vypointovaný. Je otázka, zda divadlo děláme pro diváky, pro sebe, pro kritiky nebo pro Cenu Thalie. Pokud to děláme pro lidi, dávejme jim komedie, jestli pro sebe hrajme výjimečné umělecké kousky, jen proboha nenahrazujme televizi, ty hrozné seriály.

Co vás potěší?
Dobrá role v dobré inscenaci, dobrá muzika, dobrý film, dobrá kriminálka. Mám rád některé knížky – třeba mayovky, KMOTRA, MIKULÁŠOVY PATÁLIE, KRÁLE KRYSU, DEN TRIFIDŮ – to jsou knížky, které čtu opakovaně, přečtu si třeba jen pět stránek pro potěšení.

Co je teď před vámi?
Letos mám to léto nějak rozkouskované. Jen krátce pojedu do Beskyd, ale mezi tím mám nějakou nabídku na filmovačku a, hned co skončí Shakespearovské slavnosti, máme premiéru v divadle. Takže mezi tím nastoupím do rozezkoušené inscenace. Jsou to PORNOHVĚZDY v režii Tomáše Svobody, kde budu hrát producenta, bývalého zhýralého kněze. Pak si chvilku oddechnu a pojedu na chalupu, ale to je velmi optimistické úvaha.

26.7.2010 20:07:27 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

Časopis 18 - rubriky

Archiv čísel

Festivaly (1), Recenze (3), Z éteru (2), Ze zlaté kapličky (1), Zveme ... (7)

reklama