Scéna.cz 

Režisér Jan Jirků nejen o KUTLOCHU

V rámci Léta hereckých osobností uvádí Studio DVA novou inscenaci KUTLOCH ANEB I MUŽI MAJÍ SVÉ DNY. Inscenaci je možné vidět na letní scéně Vyšehrad. S herci Bohumilem Kleplem, Michalem Slaným, Filipem Blažkem a Václavem Jílkem, také v alternaci Petrem Bláhou, Krištofem Hádkem a Romanem Štabrňákem ji nastudoval režisér Jan Jirků. Ten přijal pozvání k rozhovoru…

Janku, toto je Tvoje první spolupráce se Studiem DVA. V čem byla pro Tebe tato práce nová a jaké je to zkoušet pod širým nebem v Letní scény Vyšehrad?
Tato práce byla nová v mnoha směrech. Byla to velká pánská jízda v tom, že jsme zkoušeli od začátku v alternacích, takže ty čtyři mužské postavy zkoušelo dohromady sedm herců. Pro mne tato práce ale znamenala zejména setkání s velkými osobnostmi a možnost pracovat s partou, kde byl jeden herec lepší, než druhý. Myslím si, že takovou koncentraci talentů jsem ještě při práci nezažil. Má to na jednu stranu svoji velkou sílu a na druhou stranu bylo složitější to ustát. Co se prostoru týče, Vyšehrad jsem znal z jiných projektů a v plenéru už jsem představení dělal, nová zkušenost pro mne byla právě použití mikroportů pod širým nebem. Činohra s mikroporty v plenéru vyžaduje úplně jiný přístup a jinou práci s hlasem, ale myslím, že to v daném prostoru moc dobře funguje.

Kutloch je v rámci hereckého složení i režijního vedení čistě mužská záležitost, je to pro Tebe v něčem výjimečné nebo inspirativní zkoušet jen v chlapské společnosti?
Je to určitě hodně zajímavé, to zkoušení najednou dostane jinou atmosféru a je to pak trošku podobné fotbalovému tréninku. Samozřejmě, že je také příjemné zkoušet s půvabnými kolegyněmi herečkami, ale tady najednou člověk cítí takové uvolnění, kdy si nemusí chlap brát servítky, což neznamená, že by všichni chlapi zhrubli, ale i vzhledem k tomu tématu, které Kutloch řeší, je takové příjemné a intimní, že si chlapi můžou určitý věci sdělovat jen mezi sebou.

Hra Kutloch je sice o mužích, ale vlastně se všechno točí kolem žen, pochopení a přiblížení se jejich světu. Jak jsou vlastně v této hře vnímané ženy?
V téhle hře je moc hezky a pravdivě popsaná jedna věc, totiž to, že většina mužů si chce dokázat, že naprosto zvládá svůj život. Stejně jako v téhle hře, si spousta mužů chce dokázat, jak jsou na ženách nezávislí a jak jsou vlastně svobodní. A tady se podle mne ukazuje, že pro chlapa někoho opustit nebo sám být opuštěný není vůbec nic jednoduchého. Že ta vazba muže ke své ženě je daleko silnější, než by se na první pohled mohlo zdát. A když pak slyšíme, že chlap opustil ženu kvůli mladší, docházíme k tomu, že je to všechno vlastně složitější, že k tomu, aby udělal takové rozhodnutí, má často obrovský důvod. Myslím si, že pro nás muže jsou ženy v životě nesmírně důležité a tím, jaký s nimi udržujeme vztah, vlastně sami sobě dokazujeme míru zvládnutí svého života. V momentě, kdy zjišťujeme, že naše partnerka není ta pravá a že nade mnou má zrovna tahle žena takovou moc, v tu chvíli sami sebe zpochybňujeme. V této hře je pak moc hezky zachycené i to, že přijít o své ženy vnímají muži jako obrovskou tragédii.

Myslíš si, že takové téma jako je nakupování z pohledu mužů, může být pro divačky zajímavou sondou do jejich duše?
Když se my muži díváme na představení o ženách, nebo když Almodóvar natočí film o ženách, je to vždycky pro nás muže strašně zajímavé. Jak z mužské, tak z ženské strany je tady odjakživa touha dozvědět se, jak to vypadá v tom druhém táboře, protože máme pocit, že na té druhé straně musí platit nějaké jiné zákony. Ale pak člověk zjišťuje, že jsou si ty zákony strašně podobné.

Kutloch tedy určitě není pouze inscenací o mužích pro muže, ale je stejně tak o ženách a pro ženy…
Kutloch je pro ženy určitě nesmírně zajímavá inscenace, navíc se postupně dozvídají, že to vůbec není jen mužský svět, ale že si my muži nosíme ženy v podstatě kamkoliv. Když v hospodě zrovna neřešíme fotbal a práci, tak řešíme ženy. Kutloch je velmi komická hra, ve které se ti chlapi dost odhalují a vznikají vtipné situace, jak jsou vlastně často bez žen neschopní, a tohle zjištění bude ženám, které se na to budou dívat hodně příjemné.

Divadelníci mají často ve svém životě zlomový okamžik, kdy se rozhodnou, že se budou věnovat divadlu, nejčastěji je to po zhlédnutí nějakého představení. Máš nějaký podobný zážitek?
Ano, mám. Bylo mi čtrnáct nebo patnáct a do jihlavského divadla přijel na Sjezd evangelické mládeže hostovat Petr Oslzlý se svým monodramatem od Daria Fo. Když jsem ho tehdy viděl hrát, řekl jsem si, že herectví může být jedno z nejkrásnějších povolání na světě. A co se přímo režie týče, to mám jeden zásadní zážitek z raného dětství. Jsou mi asi čtyři roky, stojím vedle svého tatínka a v sokolovně právě probíhá zkouška Hrátek s čertem. Na jevišti je asi dvanáct čertů, včetně řidiče autobusu, který má obrovské rohy, jednu nohu v kotli a táta na něj křičí: „Jardo, pořádně tam tu nohu strč do toho kotle!“ V té chvíli jsem se na tátu díval úplně svatě, a říkal jsem si: „Tak to bych chtěl taky umět!“

Když už je řeč o Tvém tátovi, vyrostl jsi v rodině evangelického faráře. Jaká byla reakce Tvých rodičů, když jsi jim oznámil, že bys chtěl studovat režii a stát se režisérem?
Že mi nedají peníze na vlak. Na první kolo přijímaček jsem jel za své. Ale když jsem se pak vrátil a řekl jsem, že jsem postoupil do druhého kola, další cestu už mi pak uhradili a dokonce mi dali i svačinu.

Léto je v plném proudu. Jak by sis ho ideálně představoval? Kdyby sis teď mohl jako v pohádce přát tři přání, které by ti zajistily léto podle Tvých představ, jaké by to byly?
Zaprvé bych chtěl, aby léto trvalo čtyři měsíce. Zadruhé, abych během těch čtyř měsíců nemusel ani jeden den myslet na to, z čeho zbytek toho léta doplatím, když nevydělávám, a třetí přání by bylo, abych mohl být z těch čtyř měsíců dva měsíce u moře.

(Zdroj: Adéla Šotolová, Studio DVA)