Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Blanka Josephová-Luňáková: Krásnej život

autor: Jana Soprová

V pondělí 6. července 2015 skončil 64. ročník festivalu Loutkářská Chrudim. Jednou z jeho účastnic byla i letošní držitelka Ceny Thalie za celoživotní dílo v oboru loutkářství, loutkoherečka z plzeňské Alfy Blanka Josephová-Luňáková. Vedla tady tvůrčí seminář pro teenagery. Povídaly jsme si o minulosti i současnosti.

Po celý život jste věrná plzeňské Alfě. Výčet vašich aktivit je opravdu velkolepý. Herečka, loutkoherečka, šansoniérka, autorka divadelních her, rozhlasových a televizních scénářů, písňových textů, učitelka herectví, lektorka, porotkyně, zabývající se divadlem loutkovým, alternativním, přednesem, divadlem poezie, divadlem hraným dětmi. Zkusme zavzpomínat na důležité okamžiky vaší profesní kariéry.

Jak je to s legendou, že jste se dostala k divadlu přes nešťastnou lásku?
To je pravda, o tom můžu vyprávět. Když jsem byla na gymnáziu, opustil mě chlapec. A krátce na to koloval po škole takový dotazník: Chcete udělat svým blízkým radost, přijďte mezi nás. Loutkářský kroužek Domu pionýrů a mládeže v Karlíně. Tak jsem se tam přihlásila. Samozřejmě, že si z té doby pamatuju role jako prasátko Rochátko a Tuřín, ale to pro mě nebylo tak důležité, jako fakt, že nás vedla paní Lída Kuncová. Říkám NÁS, protože shodou okolností se do toho kroužku přihlásilo asi pět holek mého věku, mých skorospolužaček. A s paní Lídou Kuncovou jsme se scházely nejen na zkouškách, ale chodily jsme společně na kávu a na víno, a ona s námi řešila naše problémy. Byly jsme tehdy všechny zamilované nebo raněné, bylo nám sedmnáct a ona nás brala jako ženy. Měla vystudovanou dramatickou východu, a byla to právě ona, která mě upozornila, že na té škole existuje také obor loutkoherectví.

Takže na DAMU jste se přihlásila proto, že Vás nadchly loutky?
Ne, že bych se pro loutky nadchla, Spíš jsem si myslela, kdyby mě náhodou vzali na tu katedru, tak to bude takové jako u Lídy - že budeme chodit na víno a probírat vztahy. Což vlastně taky bylo, ale jiným způsobem. Kromě pár holek tam byli kluci - Venda Poul, Tomáš Jelínek, Tomáš Dvořák, Vláďa Tausinger. A ti kluci byli v mých očích vostrý hoši, kteří v té době pro mě žili ohromně free životem se spoustou mejdanů. Já tehdy byla takový „krajkový límeček“. Ne proto, že bych pocházela z nějaké vznešené rodiny, ale byla jsem zkrátka hodná holčička.

Byla to tedy pro vás hlavně škola života?
Půl roku jsme si zvykala, nevěděla jsem, jestli mě vůbec mezi sebe přijmou, ale nakonec mě vzali. A pak to bylo úplně supr bezvadný. I v Alfě, kam jsme šli místo čtvrtého ročníku všichni na praxi. Domluvil to Karel Makonj s tehdejším ředitelem Alfy Lojzou Tománkem. Skalní Alfáci nás přijali úplně nádherně. Holky odpadly, a tak jsem zůstala sama s těma čtyřma klukama. Sněhurka a čtyři trpaslíci. Bydleli jsme společně v domě, kterému jsme říkali Villa Rosa. Byla to šílená barabizna, kde nikdy předtím nebydleli lidi. Byla tam napřed nějaká lednice masa, pak kanceláře. Když nás tam nastěhovali a než nám nainstalovali topení, tak nám tam zamrzala sklenička s vodou. Ale byl to krásnej život. Já jsem byla jediná nekuřačka, tak si u mě kluci a schovávali cigára. Od maminky jsem vždycky dostala uzený, které jsme společně konzumovali. Dělaly se mejdany, kam chodili i starší kolegové. Zkrátka, nejlepší doba mého života.

Vzpomenete si z toho období na nějakou inscenaci, která vám utkvěla?
Jasně, Knoflík pro štěstí podle pohádky Jiřího Wolkera. Režíroval to Karel Makonj, hrál Blue Effect – ale tehdy už se muselo říkat Modrý efekt. Hrála jsem tam jednorukého chlapce. Mělo se to hrát na Skupovce, a já několik týdnů před tím přišla k úrazu. V úplně jiné inscenaci, která se zkoušela, Ostrovu pokladů, jsem šplhala po žebříku, nebyla tam zakovaná objímka, já jsem sklouzla a natrhla jsem si šlachy. V nemocnici mi doktoři ty šlachy natáhli a na bříška dvou prstů mi našili perleťové knoflíky. A pak byla Skupovka. Já měla ruku zafixovanou a hrála jsem toho jednorukého chlapce, a lidi si mysleli, že to tam mám schválně. Pak jsem jim tu ruku ukazovala a vybírala korunu za to, že se můžou podívat. Nakonec jsem získala cenu.

Vy jste celou profesní kariéru strávila v Alfě. Ale přece jen, byla tam nějaká mezera...
Víceméně desetiletá. Já jsem odjela do Francie, a tam jsme porodila nějaký děti. Tam jsem měla malého Kubíčka, asi čtyřletého, porodila jsem prostřední dceru, a pak jsem se zoufale snažila dělat ještě něco dalšího..., protože neumím být ta maminka, co sedí na kraji pískoviště a povídá si s ostatními maminkami. Chtěla jsem se věnovat dětem, ale přece jen ještě dělat něco navíc. Nemám žádné velké hesla, ale spíš přání: Neshnít, neumřít dřív, než umřu... Takže jsem psala inzeráty, texty, založila s.r.o., s ilustrátorkou jsme začaly dělat komiks. Zkoušela jsem všechno možné, ale nic nevycházelo. Pak jsem začala dělat divadlo s jedním arabským, mimem, a v té době jsem zjistila, že čekám další dítě. Tak jsem se vrátila zpátky do Čech. Mateřská se mi pak protáhla na víc než deset let, ale v té době jsem začala víc psát, taky do novin, a učit. Z té doby pramení celý vějíř aktivit, které dělám až do dneška. Do Alfy jsem se vrátila, ale teď už jsem externistka, protože jsem před rokem odešla do důchodu.

Vím, že je asi obtížné vybrat z toho množství titulů, v kterých jste hrála, nějaký neoblíbenější. Ale zkuste říci aspoň některý.
To já nerada, vždycky se bojím, že na někoho zapomenu. Spíš řeknu, že se mi dobře dělalo s Tomášem Jarkovským a Jakubem Vašíčkem, Petrou Tejnorovou nebo s Petrem Vodičkou. A připomenu aspoňsvé nejnovější představení Spadla klec aneb První případ podporučíka Vitáska.

Opusťme teď Alfu, aby se dostalo ještě na další vaše aktivity. Třeba arteterapii...
Vždycky mě zajímalo divadlo, které má sociální roli. Viděla jsem nabídku, že pacientské sdružení psychicky nemocných Krystal hledá terapeutku. I když nejsem terapeutka, tak bych se do toho vůbec neměla pouštět, už s nimi spolupracuju asi třináct let. A baví mě to. Oni jsou hrozně tvůrčí, píšou, malujou. Vzpomínám, jak jsem si na počátku skrze jejich autorskou tvorbu vybrala tři lidi, dvě ženy, a jednoho muže. Vzala jsem nůžky, sestřihala jsem ty jejich básničky a texty, aby to byl jevištní tvar, aby to byl příběh. A co jiného mi mohlo vyjít než milostný trojúhelník. Den před první čtenou zkouškou jsme potkala toho muže, a a říkám mu, že jsem to sestavila a co mi z toho vyšlo. On na to, že jsem to dobře odhadla, že to JE milostný trojúhelník. Čerstvý. Jednu z těch žen opustil a s druhou si začal. Tak jsem si říkala, že buď hned zavolám sanitku, nebo jim to pomůže, ale šla jsem do toho. Na první čtené se muž smál a ty ženy vzdychaly, ale pak se to velmi rychle změnilo. Začali na to mít úplně jiný pohled. Už nešlo o to, zda se otevřít, ale začali řešit to, že budou poprvé stát na jevišti a jestli si zapamatují text.
Podobná práce jako s Krystalem je s emigranty. Což byl můj nápad. Četla jsem knížku o Ukrajinkách, které tady žijou, a po létech jsem pochopila, že to nejsou uklízečky, ale často profesoři, doktorky, kteří se dostali do pozice emigrantů. A tak jsme se rozhodla s nimi udělat představení, postavené na osobních výpovědích. Jmenuje se to Sám mezi lidmi, a mělo to premiéru jako jedna z akcí Plzeň – evropské město kultury. Děláme to s osmi nebo deseti cizinci, z Běloruska, Ruska, Ukrajiny. Já hraju s nimi, protože jsem taky poznala život v cizině, jaké je to začínat od nuly. Původně jsem je tím, že s nimi budu hrát, chtěla podpořit temporytmicky. Ale ukázalo se, že to vůbec nepotřebujou. Jsou úžasně otevření. Předznamenalo to mnoho setkání, kdy mi vyprávěli o svém životě, a já jsem to dávala do mozaiky, do nějakého jevištního tvaru. Chceme pokračovat, ale je to otázka toho, zda se nám podaří získat granty.

Zapomněly jsme ještě na nějakou vaši důležitou činnost?
Ještě jsou pro mě důležité Karavany deseti slov (Les Caravanes des dix mots). Součástí tohoto projektu je skupina Annešanté, která tady hrála na bále. Vznikli v rámci mého projektu, který teď už vedu se synem Jacquesem, a ještě jinými lektory. Osm let se účastníme tohoto frankofonního projektu. Jeho sídlo je v Lyonu, francouzské ministerstvo kultury vyhlásí každý rok deset slov, a po celém světě ve frankofonních zemích nebo tam, kde se vyučuje francouzština, vznikají umělecké dílny, výtvarné, pěvecké, a my máme divadelní. Předloni vzniklo naše „kultovní“, cenami ověnčené představení podle Borise Viana Pěna dní. Loni jsme dělali Qěty pana Q, o životě Raymonda Queneaua. A letos jsme byli doporučeni na JH s divadelním komiksem V rámci rámců, kde je hlavní výtvarná složka. Vždycky to vzniká během týdne či čtrnácti dnů, které trávíme společně v Alfě. Už to nepíšu já, ale seminaristi, a my s Kubou děláme supervizi.

Můžete ještě na závěr dát radu začínajícím loutkářům, kteří by se této profesi chtěli věnovat celý život? Co je potřeba mít?
Výdrž. To je asi pitomina... Na to není žádný recept. Musí je to bavit a musejí mít nějaké dispozice. Měli by si brát ráno dva prášky talentýnu. A kdo si nevezme talentýn, tak je na tom blbě. Technika a píle bez talentu je k ničemu, a talent, který nemá jistou disciplínu, nějaký řád, se taky může vymstít. Je špatné, když je někdo jako utržený ze řetězu, a není na něj spoleh.

Takže, jak se zdá, důchod pro vás rozhodně není odchod na odpočinek...
To bych ani neuměla. Ale je pravda, že toho už je moc. A mé tři zlaté děti mě učí, abych se měla ráda a naučila se říkat ne. Ale já to pořád vlastně neumím, a vím, že trošku vyhasínám. Ale snad ne úplně.
Rozhovor vznikl pro Zpravodaj Loutkářská Chrudim.

13.7.2015 09:07:24 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!