Scéna.cz 

Milan Němec: Rád si provětrává hlavu u muziky

Dva roky už je občanem Pardubic. Město prý potřebuje dosáhnout sto tisíc obyvatel. Angažmá ve Východočeském divadle je jeho první od studií na brněnské JAMU. Herec Milan Němec se však víc cítí muzikantem. Za severním polárním kruhem nikdy nebyl. Na divadle ho prý většinou potkávaly role Ňoumů. „Nikdy jsem nebyl na to, abych hrál Prince,“ přiznává. Ale žít jen divadlem se podle něj nedá. Z jevištních prken si rád a často odskočí na prkna hudební. Jako sólový zpěvák vystupuje s Orchestrem Doktor Swing, kde hrají výhradně český repertoár.“ Opustit divadelní loď skutečně nechce.
Jak je to vlastně s tím polárním kruhem? Jako správný Čech s příjmením Němec žádnou podobnou výpravu nepodnikl, ale … „S Čechem spolu hrajeme v inscenaci Tři mušketýři, kterou uvádíme převážně na hradě Kuňka. Ještě zajímavější situace byla v brněnské inscenaci West Side Story. Tehdy v Městském divadle Brno hráli – Braňo Polák, Stano Slovák a Milan Němec. Obsazení bylo dost národnostně pestré,“ přibližuje s nadsázkou a dodává: „Uvažoval jsem, že bych si po svém dědovi vzal příjmení Zadek, který je jen jeden v telefonním seznamu města Jihlavy.“

K divadlu se poprvé dostal na brněnské konzervatoři, kde studoval hudebně dramatický obor. Hned po maturitě nastoupil na JAMU – obor muzikálové herectví. „Studovat herectví osm let není moc zdravé. Dnes už bych to neudělal. Můžete si lépe osvojit techniku, ale praxe je úplně jiná. Na škole se víc člověk neotevře.“
Do Východočeského divadla se dostal díky setkání s pedagogem a režisérem Gustavem Skálou na JAMU. Ten ho obsadil jako hosta do hlavní role vodníka Čochtana v muzikálu Divotvorný hrnec. Když se na fermanu objeví obsazení této hry, vždycky to vyvolá rozruch. Zejména se každý pídí po tom, kdo bude hrát Čochtana. V Pardubicích se roku 1996 objevilo jeho jméno a ještě k tomu jako hosta. Z Brna pak přijel vyhublý a blonďatý kluk.
„Neměl jsem pochyby po stránce pěvecké a pohybové, ale určitou úctu k panu Werichovi a dalším jsem cítil. Bylo jediné štěstí, že jsem si tím nenechal svázat ruce,“ zavzpomínal na jednu ze svých nejoblíbenějších rolí. Dnes jich má v divadle na kontě kolem třiceti. Za všechny uveďme: Celestin-Floridor (Mam'zelle Nitouche), Lysandr (Sen noci svatojánské), Valentin (Člověk nikdy neví), Cornelius Hackel (Hello Dolly!), Plop (Cvoci) a Dafné /Sugar ( Někdo to rád horké).

Ve VČD působí již deset. Do hodnocení se mu ale nechce. Co vlastně představuje taková desetiletka v oblastním divadle?
„(Dlouhý povzdech.) No… Důležité je to, že po celou dobu, co jsem ve zdejším angažmá, jsem neměl zaječí úmysly. Znám situaci v jiných regionálních divadlech i v Praze. Po studiu jsem měl ambici jít zkusit štěstí do muzikálových pražských produkcí, ale učinil jsem tam pár drobných zkušeností, které mě utvrdily v tom, že by se mi tam nelíbilo.
V Pardubicích máme nádherné divadlo. Je tu skvělý soubor, hostující režiséři, pestrý dramaturgický plán. Opustit tuto loď skutečně nechci. Neznamená to, že bych neměl žádné připomínky...“

Za dobu svého působení u divadla si prošel prakticky všemi muzikály. Většinou jako mladý komik nebo ťulpas.
„Člověka zamrzí obsazování do jednoho typu a do podobných charakterů. Pro herce je to náročnější. Vyžaduje to pokaždé jiný přístup, aby divák neřekl – Němec, tak to už jsme viděli. I když někdy to převtělování dá skutečně zabrat.“
Nakolik mu chybí psychologické postavy jako Treplev nebo Hamlet?
„Něco si takhle také představuji. Přeci jen, při těchto příležitostech člověk roste. I když ani komedie není jednoduchá disciplína. K tomu je neúprosná k hercům. Pokud by přišla vážnější práce, myslím si, že by se zkušenosti z komedie mohly zúročit. Mám rád, když z těch velkých a těžkých věcí leze i úsměv, byť může být hořký. Uvidíme.“
Dále se zmínil o tom, že prý nejlepší role jsou „kamarádi hlavních rolí“. Hauptka se většinou dře dvě a půl hodiny. „Lepší je přijít na dva tři výstupy, zazářit, a to, co ten hlavní hrdina odedře, tak mu dobře přihrát,“ doplnil.

Milan Němec přiznává, že hudebně byl školen od útlého věku. „Začínal jsem se zobcovou flétnou. Pak jsem hrál na klarinet a saxofon. Chodil jsem do jazzového oddělení LŠU. Na vysoké škole jsem hrál s folkrockovou kapelou. S muzikanty jsem si lépe rozuměl. Muzika je úplně jiný svět. Možná daleko tvrdší. Odběhnout si k ní a občas si provětrat hlavu je zdravé.“ Hudba je jinak jeho „hlavní vedlejší parketou“, a ta se nedá moc ošidit.
„Herec se přeřekne a může z toho ven. Zpěvák ani muzikant ne,“ glosuje Milan Němec.