Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Jan Hrušínský: Čeští diváci jsou velmi vybíraví a vnímaví

autor: archiv

Jan Hrušínský pochází ze starého divadelního rodu, takže je logické, že se stal hercem. Po dlouhé pouti českými divadly, která začala hned po konzervatoři (1976) získal angažmá v Činoherním studiu Ústí nad Labem. V roce 1984 přešel do Realistického divadla v Praze, v roce 1991 se objevil v Divadle Na zábradlí. Zahrál si také v Divadle v Řeznické, v Národním divadle, v Divadle Bez zábradlí a v Divadle ABC.
Od roku 1997 je na volné noze a v roce 2002 založil Divadelní společnost Jana Hrušínského. 2. 12. 2004 zahájil se svým souborem činnost v Divadle Na Jezerce…S manželkou, Miluší Šplechtovou, mají dvě dcery a jednoho syna. Dcera Kristýna právě začíná studovat na alternativní katedře DAMU a hraje společně rodiči v inscenaci Kaviár nebo čočka.
Jan Hrušínský podle vlastních slov právě prožívá šťastné období svého života…

Přes dvacet let jste byl hercem. Jak to přišlo, že jste se stal divadelním podnikatelem?
Já si myslím, že to byla naivní touha po svobodě, rozhodovat o svém osudu, dělat divadlo podle svých představ. Protože herectví je zoufale nesvobodné zaměstnání, závislé na mnoha okolnostech, mnoha lidech, štěstí a spoustě dalších věcí. Nicméně, brzy jsem byl vyveden z omylu. Ta odpovědnost je podstatně větší, a tak paradoxně, když si jdu zahrát do ABC Charleyovu tetu nebo Malvolia ve Večeru tříkrálovém, jdu si tam vlastně odpočinout. Protože v tu chvíli nesu odpovědnost jen sám za sebe, za svůj výkon,a všechno ostatní je na někom jiném. Tady na Jezerce se odchodem z jeviště odpovědnosti nezbavím.

Jak vlastně tahle vaše „svobodná činnost“ začala?
Divadelní společnost Jana Hrušínského byla založena 2002 a hráli jsme zpočátku, kde se dalo. Nejprve jsme našli azyl v Gongu ve Vysočanech, a jinak jsme hostovali v pronajatých prostorách – v Divadle U Hasičů, v ABC, jezdili jsme na zájezdy. Naštěstí jsme se uchytili v divadelní síti České republiky, a rozhodně se zájezdových představení nevzdáme…
S Divadlem na Jezerce je to taková zvláštní peripetie. O možnosti zúčastnit se výběrového řízení jsem se dozvěděl úplně náhodou ve chvíli, kdy jsem byl žádat o podporu na Městské části Praha 4. Od pana starosty jsem se dozvěděl, že je rekonstruován tento objekt, který jsem znal, protože tu nedaleko bydlím. Ale nedovedl jsem si představit, že by do parku, který není úplně v centru a kde čtyřicet let nebylo nic pro veřejnost (bylo tu televizní studio) by si zvykli chodit diváci na pravidelná představení. Nicméně jsem se do výběrového řízení přihlásil, a možná i díky tomu, že jsem na to příliš netlačil, jsem se v létě 2003 dozvěděl, že naše společnost ve výběrovém řízení uspěla. Uzavřeli jsme s Městkou částí smlouvu na desetiletý pronájem, s možností prodloužení v případě úspěšnosti. Městská část tady původně zamýšlela udělat kulturní centrum, ale dohodli jsme se, že by se tu mělo hrát divadlo. Díky tomu, že mi bylo umožněno zasáhnout do stavebních úprav, podařilo se udělat v hledišti elevaci, vytáhnout forbínu o dva metry, udělat sklad kulis a celý areál více nasměrovat k profesionálnímu divadlu.

Máte za sebou první sezónu. Můžete charakterizovat repertoár, který divákům nabízíte?
Náš repertoár je převážně komediálního charakteru. Nicméně, snažíme se hledat komedie, které by neurážely divákovu inteligenci, byly na určité úrovni a měly i určitý přesah. Ty - pravda - těžko hledáme v současné české hře, ale nacházíme je v různých hrách francouzských, anglických či amerických. Naší první inscenací byla hra Woodyho Allena - Zahraj to znovu, Same, která má za sebou už na 130 repríz.
Jsem rád, že se mi v této hře podařilo vrátit na jeviště Libušku Šafránkovou a Josefa Abrháma, kteří tu vystupují v neobvyklé roli. Natočili jsme rekonstrukci několika scén z Casablanky, o kterých se v té hře hovoří, a role Ingrid Bergmanové a Humphreyho Bogarta hrají právě Libuška Šafránková a Josef Abrhám. V určité chvíli herci na plátně začnou komunikovat s živými herci na jevišti, je to vlastně taková laterna magika, a diváci na to reagují velmi dobře. V našem repertoáru nenajdete komedie prvoplánové, lascivní nebo dokonce sprosté. Ale snažím se, aby všechny naše hry a to i ty vážnější, jako například Vabanku se skvělými herečkami Janou Preissovou a Blankou Bohdanovou, měly dobrý konec a dávaly nějakou naději. Jsem rád, že jsme uvedli i několik her v české premiéře – například Takový žertík Jeana Della Gérarda Sibleyrase nebo Manželské vraždění Erika-Emanuela Schmitta.

Jaké jsou plány na tuto sezónu?
Blíží se premiéra Lásek paní Katty s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli (3. října 2005). Je to nové nastudování hry, která se krátce hrála v Divadle Na Vinohradech. Udělali jsme novou úpravu, novou dekoraci, objeví se tam někteří herci z původního obsazení např. Jaroslav Satoranský a Věra Kubánková, ale přibudou i další - Simona .Stašová, Dana Syslová, Rudolf Jelínek, Petr Štěpánek a Tereza Němcová.
Hned po premiéře začínáme zkoušet s Ondřejem Sokolem dalšího Woodyho Allena. Není to divadelní hra, ale divadelní adaptace filmového scénáře Prokletí nefritového škorpiona, kterou pro divadlo adaptoval Ondřej Sokol a měla by mít premiéru v polovině prosince. Současně připravujeme další spolupráci s Janem Hřebejkem, který by měl začít zkoušet na jaře. V tuto chvíli nejvíc uvažujeme o francouzské hře, která se právě překládá a měla by být českou premiérou. Ale ve hře je ještě jedna dánská komedie.

Jak jste spokojen s fungováním divadla? Nepropadáte někdy depresi? Lidé dnes sedí více u televize než by chodili do divadla…
Od 2. prosince je tu 87% návštěvnost – a tak splňujeme i ty nejpřísnější parametry, které na magistrátu stanovili pro svá divadla. A vypozorovali jsme, že se někteří diváci vracejí i víckrát. Myslím, že Jezerka má takovou zvláštní atmosféru příjemného klidu, bez ohledu na naše divadlo. A že to naše divadlo do toho dobře zapadá.
A současný televizní program? Reality show můžu jenom přivítat, protože si myslím, že inteligentní diváci budou chodit o to víc do divadla.. Myslím si, že to není nic nového - Shakespearovi v jeho době nejvíce konkurovaly veřejné popravy, patrně byly divácky úspěšnější než alžbětinské divadlo…
Pokud se ptáte na deprese, myslím, že je občas prožívá každý podnikatel, a nejen v kultuře. Ale já si v souvislosti s Jezerkou uvědomuju, že po dlouhé době prožívám šťastné období a intenzivně si ho vychutnávám. Tohle divadlo mě opravdu nějakým způsobem naplňuje štěstím, přičiněním mnoha lidí, kteří tady pracují a kteří jsou skvělí. A myslím, že Jezerka přináší určité uspokojení i divákům, což je podle mě to nejzákladnější. Hrozně mi v minulosti vadilo, když se v divadle zdůrazňovalo, že nezáleží na tom, co si pomyslí diváci. Že divák je hlupák, který když nestráví to, co mu nabízíme, tak si to nezaslouží. Není to tak. Myslím, že čeští divadelní diváci jsou velmi vybíraví a vnímaví, a určitě nejsou hloupí.

19.9.2005 22:09:55 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!