Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Emil Horváth: Povolání herce je pěkné v jedné věci, že pracujete s fantazií a fikcí.

autor: Z webu

V Čechách se můžeme od září letošního roku setkávat s další osobností slovenské činoherní scény. Herec Emil Horváth hraje v Národním divadle Praha roli Harpagona v Moliérově Lakomci. „Vynikající spolupráce, ale přál bych si, abych tuto roli hrál co nejméně, aby se Boris co nejrychleji vrátil,“ uvedl k záskoku za Borise Rösnera.
Emil Horváth působí nejen jako herec, ale také jako režisér a pedagog. V jednom z rozhovorů uvedl, že je takový „divadelní dobrodruh“. V nejbližší době se dožívá významného životního jubilea – šedesátin. Vedle toho se naplno věnuje divadlu. Hraje nejen ve své domovské scéně ve Slovenském národnem divadle, ale i v Divadle West. Posledních dvacet let se dost systematicky věnuje i režii.

„Režíroval jsem u nás v SND, ale nebráním se hostování v jiných divadlech (např. West). Souvisí to s tím, že jsem jako mladý chtěl studovat FAMU. Nakonec jsem se rozhodl pro činoherní herectví, že jsem toho nenechal, má trochu na svědomí Pavel Juráček. Když jsem točil svůj první film Každý mladý muž, říkal mi, že by to byla škoda, kdybych herectví nedokončil, že k režii se můžu dostat vždycky. Proto jsem jednoduše nepřestoupil.
Režie svým způsobem souvisí s mojí pedagogickou činností. Pokud procujete pedagogicky, tak se vlastně musíte odpojit od rolí, musíte se stát rádcem, psychologicky rozebírat, navádět mladé herce - žáky, což je ve své podstatě již práce režiséra. Střídám herectví a režii velmi rád. Svým způsobem mě obojí hodně inspiruje.“

Zmínil jste svůj první film, který byl pro Vás osudný. V Čechách jste se však proslavil především díky spolupráci s režisérem Zemanem na snímku Na kometě (1969).
Natáčení tohoto filmu přišlo v hodině dvanácté. Vaše generace neví, co jsme prožili my – 68 rok - absolutní skepse. Otevíraly se hranice a já měl jet na zájezd do USA s jedním představením. Po příchodu Rusů všechno postupně padlo. Končil jsem školu, s Emílií Vášaryovou jsem dělal film Peter a Lucia. Na základě toho mi zavolal režisér Zeman s nabídkou role do filmu Na kometě. Film se měl točit ve Francii, nakonec se všechno dělalo na Kudlově v Ateliérech ve Zlíně. Bylo to něco úžasného, jako naprostý začátečník jsem se setkal s herci jako Karlem Effou, pány Hlinomazem a Filipovským a s celou plejádou vynikajících herců. Úžasná škola, film jsme točili tři čtvrtě roku. Režisér Zeman byl úžasný flexibilní člověk, který si v noci něco vymyslel a produkční si musel trhat vlasy – dalších pět dnů navíc. Dodnes dostávám pohledy Na kometě třeba z Německa. Zdá se to neuvěřitelné.

V některých filmech jste hrál slovensky, jindy česky. V pražské inscenaci Lakomec nyní hrajete slovensky. Jaké to je, když Vám ostatní kolegové nahrávají v češtině?
V divadle je to jiné než ve filmu. Režisér Michal Dočekal navrhl, že by to nemuselo vadit. Česky bych si to za tak krátkou dobu netroufl, i když jsem v češtině hrál v mnoha filmech. Spíš jsem se obával, co na to publikum. Po pěti reprízách jsem velmi mile překvapený. Mám takový pocit, když fungují situace, vztahy a charaktery, tak je divák ochotný naskočit i do takovéto inscenace. Těžší by to bylo v případě, kdyby byla hra postavená jen na textu. Režisér velmi nápaditě vymyslel některé situace, které odkazují ani ne tak na Moliéra jako na současnost. Mám dojem, že tím současným rezonováním my pomohl, díky tomu nevznikla nějaká bariéra. Musím to zaklepat, skutečně ne.

Mohu se zeptat, jak se Vám vstupovalo do takto hotové inscenace.
Bylo to velmi náročné a těžké, i když mám zkušenost třicet osm let u divadla, nic podobného jsem zatím nezažil. Měl jsem kazetu, podle níž jsem se připravoval. Musím předeslat, že ta setkání byla úžasná, a kdyby nebyla předehrou Borisova nemoc, svým způsobem je tato moje zkušenost zajímavá.
Mám takový dojem, že našim dvěma kulturám vždy prospělo vzájemné setkávání. S celou generací českých herců se známe. Spolupracovali jsme navzájem. Rozdělení státu uměleckou sféru až tak nepostihlo. Inscenace se mi hodně líbila z hlediska výkladu. Vynikající spolupráce, ale přál bych si, abych to hrál co nejméně, aby se Boris co nejrychleji vrátil.

Podobně jako Boris Rösner i vy učíte herectví na VŠMU. Znáte se osobně?
Působím již 23 let jako profesor herecké tvorby. V praxi už mám plejádu dobrých herců. S Borisem Rösnerem jsme se seznámili podstatně mladší. Hostovali jsme s Milanem Kňažkem s Novou scénou Bratislava v Praze s inscenací Amadeus. Hrál jsem Salieriho a Boris hrál to samé v Rokoku. A tak jsme se seznámili skoro před třiceti lety.

Zajímalo by mě, zda Vás jako režiséra potkala inscenace, kde jste před tím hrál jako herec?
Konkrétně to, o čem hovoříte, se mi nestalo. Většinou režíruji inscenace, v nichž sám hraji. V Divadle West jsou to tři tituly – Dovolenka snov, Ešte máš mňa, miláčik a Muž na zjeděnie. V SND začnu zkoušet hru Bengta Ahlforse Posledná cigara – s Milkou Vašáryovou – hraji jejího partnera i to režíruji. Z dalších režií v SND musím vzpomenout J. Glowacki Štvrtá sestra, P. Turrini Šialený deň a další.

Když vymýšlíte režijní koncepci, kde sám hrajete, stavíte ji sám na sobě, nebo skutečně berete v úvahu celkový koncept, včetně kolegů?
Nemám vůbec ambice být hlavním bodem inscenace. Příběh je hlavním zdrojem inspirace, jde tam především o formu a vnitřní převedení nějaké depeše od autora k divákovi. Dle mého je třeba hrát příběh. Autor je ten, který vše určuje, a my ho musíme respektovat.

Jaké to je dělat si sám sobě zrcadlo.
Má to dvě fáze. Jednak jste po většinu času pozorovatel, suplujete dítě, a jakmile to vymyslíte, musíte udělat střih, a řeknu to úplně otevřeně – musíte herce dobíhat a jednoduše se do hry namontovat. Někdy je to obtížné, ale mě to hodně baví. V divadle jsem se k tomu odvážil trochu později. Točil jsem několik videofilmů v STV – tam je to jednodušší, uděláte sekvenci, zkorigujete, a opět natočíte. Divadlo je neúprosné díky tomu, že je v daném okamžiku.

Jak si stojí slovenská televizní tvorba – film?
Na Slovensku se film trochu položil na lopatky. Stále jsou problémem peníze. Nyní jsou takové pokusy, že i soukromé televize – jako Markíza, začínají točit nějaké seriály. Osobně si myslím, že je obrovská škoda, že slovenský film skončil nebo neexistuje, případně vzniká sporadicky. Když existoval Československý film, a na Kolibě se postavila studia – Slováci na rozdíl od Rakušanů měli film. Svým způsobem je to škoda. Ztrácí se určitá kontinuita a ta je v kumštu vždy velmi důležitá.

Na jevišti jste se setkal s rolemi v podstatě od Becketta po Shakespeara. Co raději hrajete - psychologické nebo komické role?
Vůbec to nerozlišuji. Harpagon v Lakomci má obojí. Snažím se ho hrát jako dramatickou roli. Myslím si, že absolutní žánr, to je samozřejmě mé vyznání, je tragikomedie. Jednoduše při hraní by neměl mít herec snahu působit komicky, aby to bylo směšné, on by se jako postava měl ocitnout v situaci, která je směšná.

Jak se zbavujete rolí?
Mám zvláštní paměť v tom, že si moc nepamatuji. Vypouštím. Spočítal jsem si repertoár v SND, West a jinde a dopočítal jsem se k 800 stranám různého textu. To by se člověk musel zbláznit, pokud by to nedával pryč. Pokud máte velký repertoár, musíte se ho průběžně učit. Obnovovat ho, jinak to není možné. Pokud se představení stáhne, tak ho nemilosrdně vypouštím z hlavy.

Díky postavám, které hrajete, je u herců věk velmi relativní.
Určitě. Richarda III. jsem hrál ve 35 letech, Salieriho ve 34. Nyní hraji ve Stoličkách (Židlích) devadesátiletého starce. Věk svým způsobem skáče v té fikci hodně relativně. Nějak to nepociťuji. Povolání herce je pěkné v jedné věci, že pracujete s fantazií, s fikcí. Není jednotvárné.

Blíží se Vaše životní jubileum, nerad se ptám na bilancování, ale určitý práh bude…
Je to určitě paradoxní situace. Nemám si to ani kdy uvědomit. Budu mít problém udělat rodinnou oslavu. Nějak nepociťuji, že by to měl být nějaký bod. Dokonce se tomu i svým způsobem bráním. Dokonce si říkám, že dokud člověk má síly, tak by vlastně měl všechno překlenout prací.

Emil Horváth
Herec, režisér a pedagog. Narodil se 12. listopadu 1945. V září 2005 získal státní vyznamenání řád Ludovíta Štúra. Učí na VŠMU. Pochází z herecko-režijní rodiny (otec Emil Horváth st.). Jeho syn Tomáš je spisovatel a překladatel. VŠMU ukončil v roce 1968, na počátku 70. let byl v angažmá Martině, pak už na Nové scéně v Bratislavě. Proslavil se v českém filmu - Na kometě Karla Zemana (1969).
Z poslední rolí v SND uveďme - E. Ionesco Stoličky (Starček); P. Wiess Marat – Sade (Jean–Paul Marat); J. Glowacki Štvrtá sestra (Generál); W. Shakespeare Trojkráľový večer alebo Čo len chcete (Malvolio) a další.
V nejbližší době ho čekají premiéry nebo režie - Divadlo West Inšpektor Drake a dokonalý zločin premiéra 25. listopadu 2005. V Divadle Aréna Oskar a dáma v ružovom - o chlapci, který měl leukémii, ten si představuje, jaké to bude až bude ve 30., 40., 50. a 60. letech. Koncem listopadu začíná v SND zkoušet hru Bena Anforsta – Posledná cigára. Premiéra koncem února.

7.11.2005 21:11:29 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!