Scéna.cz 

Kateřina Holánová: Pro mě je důležité, abych byla vtažená do děje

Na jevišti dokáže být křehkou, ale také zraňující. Dobře zná scénu v Národním divadle v Brně, ale zkušenost má i z pražského Národního divadla. První divadelní krůčky v profesionálním angažmá absolvovala v Hradci Králové. To prý pro ní byla dost velká zkouška – pochází z Blanska, ale s Brnem je hodně spjatá. „Necítila jsem, že bych chtěla v Hradci zakotvit až do důchodu,“ říká herečka Kateřina Holánová, která vstoupila do diváckého podvědomí jako Olinka Šimáková ve filmu Nuda v Brně. Zahrála si i v dalším snímku Vladimíra Morávka – Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště. Za sebou má i první zkušenost rozhlasovou – v rozhlasové inscenaci Ferdinanda Peroutky Pozdější život Panny ztvárnila postavu Johanky, režie Antonín Přidal.
Jaká byla tato setkání? Jak se cítila ve svém prvém angažmá nebo co pro ní znamená Mahenova činohra? O tom více herečka Kateřina Holánová – Vágnerová.
„V prvém angažmá se přeci jen rozkoukáváte, na každého je toho najednou hodně,“ říká Kateřina Holánová a dále dodává: „Hlavně je to těžké v tom, že už to není škola, ale profesionální scéna. Provoz je tam úplně jiný. Do toho jsem byla najednou pryč z Brna. Život se mi tím úplně změnil. Role tam byly krásné a bylo jich hodně. Převážně jsem dělala s režisérem Vladimírem Morávkem. Moje první role byla Kordélie v Králi Learovi. Druhá byla Julie v inscenaci Romeo a Julie a nakonec Desdemona v Othellovi. Hrála jsem také v Třech sestrách a Rackovi. Celých šest let v Hradci Králové.“

S Vladimírem Morávkem jste potom spolupracovala v pražském Národním divadle. Nakolik vám vadí režisérovi pokyny?
Každý se na to ptá. Tím, že jsem s Vladimírem Morávkem dělala dlouho, tak už na sebe slyšíme. Ať člověk chce nebo nechce, je to práce, na kterou si zvyknete. Prostě pracovní proces.

Jaké to je, když se dostanete k jinému režisérovi (např. J.A. Pitínský, Boží duha). Jaký je rozdíl?
Těžko se to nějak charakterizuje. Možná, že ta tvůrčí svoboda je s jinými daleko větší, nebo také ne. Třeba se mi pracuje lépe, když mám větší svobodu a nemám strach. Nemusím se bát. Nesvazují mě jiné okolní věci. U Vladimíra Morávka je velká jistota, že člověka vede. Když by si člověk nevěděl rady s rolí, on má jasnou představu. Je to těžké hlouběji nějak posuzovat tvůrčí proces.

Jaká je Moliérova Škola žen? Prosím, vyškolte mě jako muže.
Pro mě ta práce byla zajímavá. S panem režisérem Ivanem Rajmontem se mi velice dobře dělalo. Musím zaťukat – zdá se, že i ohlasy u diváků jsou příznivé. Za to jsem nesmírně ráda.

Jaká je postava Anežky? Zakřiknutá holka nebo diblík?
Je to holka, o která kdybychom řekli, že je hloupá, tak bychom udělali největší chybu, protože jí bylo zatajeno pouze to, co se k ní nemělo dostat. Byla následně vyškolená podle představ Arnolfa. Myslím, že se v životě učí hrozně rychle. Podle mě je to nesmírně vnímavý, inteligentní a citlivý člověk. Holt se řídí jenom srdcem.

A vy v životě?
Také jen srdíčko.

Šťastná to žena.
(Smích.)

Co pro Vás znamenalo Klicperovo divadlo – cesta na zkušenou?
Necítila jsem, že bych chtěla v Hradci zakotvit až do důchodu. V Brně jsem chtěla být hodně.

Můžeme říci nekompromisně – v Hradci Vám chyběla šalina, tam jsou jen trolejbusy...
(Smích.) To je asi to nejmenší. Hodně jsem o Národním divadle snila, takže to je pro mě nesmírně úžasné. A také tady mám zázemí – manžela, barák a zahradu.

Co potřebujete jako divák na divadle?
Mám ráda, když nejsem vytrhovaná věcmi, které mi zdůrazňují, že jsem v divadle, tedy schválnostma, nelogičností a falší. Pro mě je důležité, abych byla vtažená do děje.

S režisérem Antonínem Přidalem jste se setkala v rozhlase při práci na historizujícím románě - Pozdější život Panny. Jaká byla tato Vaše zkušenost?
Moje první práce s mikrofonem. Nedokázala jsem rozpoznat, jaký bude výsledek. Neměla jsem představu, jak to dopadne.

Jaký je Váš vnitřní pocit, pokud jde o rozdíly při práci na filmu a v rozhlase?
Každé médium je náročné nějak jinak, protože v rozhlase je práce s hlasem – snažila jsem pouze hlasově předat emoce postavy. Divák Vás nevidí a tím máte omezené prostředky. Vše závisí pouze na hlasu a v tom spočívá obrovský kumšt. A film? Je tam pro mě jedna těžká věc, že jsem byla zvyklá hrát v divadle, kde je divák daleko. Kamera je neúprosná v detailní práci. Aby člověk nepřeháněl, aby toho nebylo moc, na druhou stranu nemůžete ubrat, aby to bylo prázdné. Je to těžké. Ve filmu je všechno pod drobnohledem.

Jak se zvyká na kameru?
Před kamerou jsem byla tak trochu jako v Jiříkově vidění. Nějak jsem to brala v klidu. Nevnímala jsem ji. Snažila jsem se hrát a vystihnout situaci. Jestli stála kamera vpravo nebo vlevo. V tomto směru jsem v pohodě. Nestresovalo mě to.

Kateřina Holánová
Absolvovala brněnskou konzervatoř v roce 1999. Po šestiletém angažmá v Klicperově divadle Hradec Králové (Kordélie v Králi Learovi, Julie v Romeovi a Julii, Desdemona v Othellovi, Tři sestry, Racek, Boží duha ad.) Hostování v pražském Národním divadle – Romeo a Julie. Filmy Nuda v Brně a Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště. Současné angažmá – Mahenova činohra Národního divadla v Brně. Má za sebou role v inscenacích Škola žen, Taková ženská na krku. Zatím poslední je role Olgy Janáčkové v inscenaci Hra o Janáčkovi.