Ondřej Novák: Začínal jsem jako krtek...
autor: archiv divadla
Nejprve byla ZUŠ v Hradci Králové a zpěv ve sboru Boni Pueri. Obojí bylo dobrou průpravou k dalšímu studiu. Dostal se na alternu na DAMU a činohru na JAMU. Brno zvítězilo – a tady také nakonec zůstal. Ondřej Novák má pár let angažmá v Mahenově činohře Národní divadla Brno. Vyzkoušel si tu práci pod vedením několika režisérů, tou největší rolí byl prozatím Figaro ve Figarově svatbě.
>
Moje první zkušenosti s divadlem byl konkurz v prvé třídě, kdy přišli z dramatického kroužku a já musel předvádět krtka. Přišel jsem domů s tím, že budu dělat divadlo. A od té doby se to se mnou táhne…
Vznikla dobrá parta vrstevníků, jezdili jsme na divadelní přehlídky, soutěže a soustředění, takže všechno dopadlo dobře. Pubertu a divadlo jsem přelámal pohromadě. K tomu jsem dělal další věci – osm let jsem hrál na kytaru, k tomu kapela, ze sportů dva roky judo, dva roky box. V osmé třídě jsem se musel definitivně rozhodnout, zda budu dělat hudbu nebo divadlo. V roce 1991 získala ZUŠ budovu Jesliček v Hradci Králové. Každý měsíc pořady „Želízka v ohni“, k tomu další obor – příprava na umělecké školy. Měli jsme zajištěný veškerý servis jako zpěv, pohybovou průpravu.
Ano. Všichni mí kamarádi to začali zkoušet. Podle mě to nemělo smysl, netušil jsem, jestli mě to bude bavit i v budoucnosti. Tak jsem šel na soukromou obchodní školu v Hradci Králové. Pak, když už všichni byli pryč, jsem to šel zkusit. Vyhovovalo mi, že přijímačky na umělecké školy jsou v zimě, takže když to nevyjde, můžete jít zkusit štěstí jinam. Zajímala mě třeba zajímala produkce, ekonomika. Maturoval jsem z managmentu, účetnictví.
Mám a sebou dva roky přípravky do sboru Boni Peri v Hradci. Muzikálové herectví poskytuje větší finance, to je pravda. Zkoušel jsem to také. Nakonec mě vzali do Brna na činohru a do Prahy na alternu.
Napřed jsem váhal, lákala mě spíš Praha, protože je blíž k Hradci, kde mám hodně kamarádů. Brno jsem tehdy vůbec neznal. KALD na DAMU tehdy otevíral pan profesor Schmidt, činohru v Brně profesor Karlík. Nakonec jsem se rozhodl pro Brno.Měli jsme herectví každé odpoledne od půl třetí až do zavíračky školy. Pořád jsme přemýšleli a vymýšleli.
Určitě. Nic formálního. Patří mu za to neskutečné díky.
Dlouho jsme čekali co z toho vznikne. Režíroval to Peter Gábor. Byla to dosti zdlouhavá práce, ale nakonec to dopadlo docela dobře. Alespoň diváci se baví. Scéna je úžasná. Hraje se vesměs na forbíně, graficky se to celé kompaktně uzavírá s předsálím, včetně označení nouzových východů. Opravdu úžasné.
Jediné ponaučení, které pro mě z Figara vyplývá – raději si všechno ověřit a zjistit si informace, než začít předčasně jednat. Žárlivec potřebuje vzít všechno do vlastních rukou, aby měl pocit, že vládne. Ve finále může lehce přestřelit. Žárlivost je dobrá svině. V žárlivosti můžete udělat cokoli. (Smích.)
To je přirozený koloběh rolí – jedna dvě hauptky a pak křoví. To je v pořádku. To pak rád posloužíte inscenaci. Někdy to bývá s obsazováním prapodivné. Tady se asi stále nějaká filosofie hledá. Každý přijde s něčím jiným.
Ty si užívám na malé scéně. Tam hraju pohádku Tři prasátka. Taková legrace v sobotu odpoledne. K tomu Perníková chaloupka má přes 360 repríz od roku 1991. Jeníček i Mařenka jsou loutky. Z tatínka je Ježibaba.
Děti vám nic neodpustí. Všechno musí být jasné a přesné. A v tom je hraní pro děti náročné. Ježibaba je i dost fyzicky vysilující, má na sobě čtyři vrstvy a pořád lítá a padá. Děti se smějí a pláčí, i když jste na konci představení tak jste v podstatě šťastnej. Hraju Tatínka, Perníkajdu a Ježibabu. Když to mám jednou za čas, je to příjemné i dobrá škola.
Záskoky ve větších figurách, to je skutečně jen o stresu. Např. ve Veselých paničkách windsorských – zahrál jsem si pana Tintítka, má na začátku asi 20 minut a pořád mele a mele. Kdybych měl tři monology, z nich se můžete vymluvit, bylo by to lehčí. Ale tím, že Tintítko reaguje na všechny kolem, je to dost stresující a pro herce na hranici únosnosti. To jsou záskoky, které moc člověku na tělo nejdou.
Zajímavý záskok byl v Roku na vsi, to bylo velmi příjemné. Ale jinak záskoky vesměs rád nemám. Obdivuju ty, kteří se dozví se o roli, za dva dny jsou na jevišti a pálí to takovým stylem, že to divák vůbec nepozná.
Vždycky jsem to chtěl dotáhnout to co nejdál. Když jsem si dával přihlášku na JAMU a DAMU, tak jsem si říkal, že když mě nevezmou, i tak jsem to už někem dotáhl. Vzali mě, tak jsem v dalším levelu – absolvování JAMU, další level první angažmá ND Brno. Působím tu už pátou sezónu. Lákali mě do Minoru, ale to by byla „prasátka“, Honzové“ apod. I když je tam mladý kolektiv, a je to bohaté divadlo - líbila by se mi hostovačka…
Všechno je tam příliš čerstvé. Navíc bych se vrátil domů.
Teplá strava, vyprané prádlo. Z domova už jsem osmým rokem. Nejvíc mě zaráží na tomto životě, který jsem si vybral, je rodina. Už vím, že nebudu moc svým dětem nabídnout, takový ten normální servis, co jsem měl já. Člověk přijde ze školy domů, hurá do divadla. K tomu když chcete zajistit komfort, tak musíte shánět další příležitosti. Ale se vším se dá vyrovnat.
TIP!
Časopis 18 - rubriky
Články v rubrice - Rozhovory
Patrik Lančarič: Zlín už ke mně přirostl
Setkání s Patrikem Lančaričem, uměleckým šéfem činohry Městského divadla Zlín, nebylo náhodné. Portál Scena.cz ...celý článek
Časopis 18 - sekce
HUDBA
Zlatá Lýra představí festival jako fenomén doby
Hudební inscenace plná známých hitů a příběhů československých zpěváků a zpěvaček – to je Zlatá Lýra. Ús celý článek
OPERA/ TANEC
Erik Bosgraaf v kostele sv. Šimona a Judy
Charismatický holandský flétnista Erik Bosgraaf poprvé vystoupí v Praze. V rámci cyklu Stará hudba FOK se v út celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Výtvarné tipy 19. týden
Věčný Egypt: Dědictví
Tisíciletá historie africké země vepsaná do tamní architektury, nekropolí, řemesel i celý článek