Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Jana Hubinská: V živote jsem šašek, komik a hlavně optimista

autor: archiv

Slovenská herečka Jana Hubinská je v Čechách známa především rolí Ilonky v seriálu Zdivočelá země a Českým lvem oceněnou postavou matky ve filmu Děvčátko. Víte ovšem, že během své kariéry stála na prknech Slovenského národního divadla, Nové scény, Astorky Korzo, soukromého divadla West, ale zahrála si též v Klicperově divadle v Hradci Králové a na různých brněnských scénách? A že dokonce hrála i v zahraničí?

Potkaly jsme se v souvislosti s vysíláním seriálu Zdivočelá země, ve kterém jste už 13 let! Pánové na tiskovce k seriálu mluvili o tom, že vaše Ilonka je vlastně takový symbolický hold ženám. Ztotožňuje se s ní? Je pro vás jednoznačně kladnou hrdinkou?
Nic nikdy není jenom bílé. Co se týče mě, já bych se asi v některých situacích zachovala jinak než ona, ale nedokážu říci, zda k lepšímu nebo horšímu, protože doba je dnes jiná. Je zvykem porovnávat herecké postavy s herci, kteří je hrají, ale to nejde. Když vytváříte roli, můžete se vtěsnat do nějaké historické paměti, do nějaké dějové struktury a vystavět tak postavu. Je pravda, že většina herců je natolik senzitivní, že se časem ve své postavě uhnízdí a vlastně v tu chvíli neví, kdo je kdo. Začne podvědomě myslet a jednat jako postava, a protože ji vlastně stále řeší, přechází mu to nějak i do skutečného života. Film nebo seriál je vždycky nějaká konstrukce tvůrců, odstřihnutá od reálného života. Ale jestli se ptáte, jestli jsem takový kvazihrdinský typ“ jako Ilonka, tak musím říci, že ano – bohužel...

To znamená...
Mám spíš takové neženské vlastnosti, stojím si jako „sedum statečných“ za svým a někdy si říkám, že lidi s gumovější páteří to mají v životě lehčí. O tom je vlastně i seriál, mapuje nejrůznější charaktery a to jak se vyrovnávají se životem. Ilonka v seriálu přichází jako Slovenka mezi cizí, je odkázána na nové prostředí, lidi, lásku, rodinu a v průběhu padesátých a šedesátých let prožívá těžké chvíle. Takže i ona se dopustí nějakých poklesků. Důležité je, jak se s tím člověk vyrovná a jestli se dokáže podívat všem do očí. Každá z nás potřebuje občas pohladit, cítit podporu. Jsme přece jen křehké - žádné železné lady, i když to tak může vypadat. Dnes je sice jiná doba, ale ženy to ani teď nemají lehké.

V seriálu máte jednak své děti, jednak děláte matku všem, kteří jsou kolem vás. Jak důležitá je pro vás rodina?
Já jsem jedináček, ale od malinka si, ať jsem byla kdekoli, vytvářím různé „rodiny“. V každém táboře, dovolené, škole… jsem si našla další rodinné příslušníky. Po celý život si je po světě sbírám - sestry, bratry, bratrance, sestřenice. Realita je ovšem jiná. Mám jednu dceru, je jedináček stejně jako já. Ale máme kolem sebe hodně blízkých lidí - jakousi velkou rodinu, kterou jsem si vybrala sama. Podobně myslíme, cítíme a prožíváme vše, co se kolem děje.
Je mi líto, když slyším, jak se lidé v rodinách hádají, je to pro mě nepochopitelné. V tomhle rychlém světě je strašně důležité mít kolem sebe lidi, s kterými si rozumíte a vzájemně si dokážete pomáhat a podpořit se.

Už před lety jste mi vyprávěla o svém hezkém vztahu s dcerou. Teď je jí šestnáct, změnilo se něco?
Naštěstí ne. Myslím si, že tohle se mi v živote asi povedlo. I když přece jen musím brát v úvahu, že se dcera osamostatňuje. Teď šla studovat do Ameriky, já jsem jí to sice schválila, ale zjišťuju, jak moc mi chybí. Každé ráno, když vstanu, tak s dychtivostí otevírám mail, jestli tam od ní mám nějaký vzkaz. Beru to jako předpřípravu, trénink, na dobu,kdy dospěje, a půjde svou vlastní cestou. Ale jako každá máma, v případe nouze samozřejmě budu někde po ruce.

Vy jste jako mladší byla taky docela světoběžnice. Hrála jste i v zahraničí.
Miluji cestování. Hrála jsem ve francouzštině, v angličtině, a dokonce v italštině, ale je to dávno... A taky v češtině, v divadlech v Hradci a v Brně. S jazyky jsem neměla problém, ale teď už je moje šedá kůra na jazyky trochu zatvrdlá. Dnes bych na férovku nedokázala říci, že nějaký jazyk ovládám. Domluvím se sice, ale protože jsem maximalista, vím, že to není ono. Teď se chystám do Ameriky, tak se snažím oprašovat angličtinu, ale někde to do rána všechno mizí...(smích)

Kromě Zdivočelé země se objevujete i v českých filmech. Za roli v Děvčátku jste dokonce získala Českého lva.
Ano, bylo to moc hezké. Teď jsem si zahrála menší role ve filmech Chyťte doktora a Děti noci a vůbec by mně neurazila i větší nabídka…. Samozřejmě nejdomovštější je divadlo, ale loni jsme ho vypustila kvůli natáčení seriálu. Hostovala jsem jenom v muzikálu v Brně. Takže jsem se ani neohlédla, a doma jsem už mimo divadlo rok a půl. Čas běží čím dál rychleji. Podařilo se mi ale natočit dokument, a taky hodně fotografuju, to je můj koníček.

Měla jste i výstavu?
Měla, a dokonce velmi úspěšnou a k ní jsem napsala i knížku.

Ta se týkala vaší africké cesty?
Ano. Je to takový cestovní denník. Po deseti letech jsem se dostala na dovolenou, odhodlala jsem se jet sama – předtím jsem vždycky s sebou tahala celou rodinu. Byl to pro mě strašně silný zážitek, návrat do dobrodružných časů než jsem se stala matkou. Svým vyprávěním jsem pak všechny své známé vodila Afrikou, takže měli pocit, že tam byli se mnou. Nakonec mě donutili napsat o tom knížku. Jmenuje se Deset dní v ráji. Samostatně k tématu byla i vernisáž fotografií. Když výstava skončila, udělala jsem aukci těchto fotografií a ty se do poslední prodaly. Za ty peníze jsem adoptovala dvě děti a zaplatila jim patnáct let studia. Takže musí oba dva dokončit střední školu, až po maturitu mají předplaceno. Já jsem dostala v Africe spoustu krásna a tak doufám, že jsem tam takhle vrátila něco dobré.

Co ráda fotografujete?
Všechno. Někdy jsou lidé tak krásní, že se je až bojím fotit. Hlavně v těch exotických krajích, kdy nevíte, koho můžete fotit a koho ne. A když se zeptám, kouzlo okamžiku už je většinou pryč. Takže člověk musí být i dostatečně drzý, aby uchmatnul nějaký ten zajímavý moment. Mám ráda reportážní a cestopisné fotky, to, čím vás oslovuje krajina, čím dýcháte, co vás vzrušuje a někdy zase stylizovaný fotky, které si můžu aranžovat sama.

Ženy, které ztvárňujete, jsou většinou smutné. Vy jste v životě zažila spoustu nelehkých chvílí. Máte v životě sklon k tragičnosti nebo jste optimistka?
V živote jsem šašek, komik a hlavně optimista. Je ale pravda, že životní cesty si volím ty těžší. Myslím, že všechny těžké věci existují proto, aby si člověk skutečně začal vážit života. A čím víc těch těžkých věcí překonáte, tím je život hodnotnější. Všechno zlé, co mě v životě potkalo nebo do čeho se nějakým způsobem namontuju, se snažím přežít beze ztráty desítky a pak rychle z mysli vymazat.

A ukládáte si to do paměti...
To asi ano, ale hodně hluboko. Přijdou chvilky, kdy se dokážu spustit do „studny“,ale dlouho to nevydržím, rychle se vynořím a zase na chvíli vím, co nechci. Život je příliš krátký na to, abych někde umírala dlouho. Někdy ale to, nač se snažím zapomenou a taky zapomenu, prožiju zase. Tak nevím, co je lepší. Nejsem tragický typ, na škole jsem byla vyhlášená za nejlepší komičku. Jasně, že jsem strašně toužila po tragických rolích, komedie mi přišla nějak přirozeně jednoduchá. Pak jsem v absolventském představení hrála tragickou roli a začala jsem dostávat ty smutné rozporuplné typy žen. Jak se mi život všelijak zamotává, občas si říkám: K čertu, já chci nějakou srandu! Protože ať chcete nebo ne, ty smutné postavy se vám pak vnutí snad i do života. Tak se aspoň v životě snažím užít si legrace, být optimisticky naladěná, i když to někdy není snadné.

Součástí vaší kariéry je i zpěv. Zahrála jste si na scéně několik skutečných osobností. Kterou máte ráda?
Ráda vzpomínám na muzikál o Billy Hollidayové. Ta pro mě už od dětství byla osudovou ženou s nelehkým osudem. Co člověku až trhá srdce kdy je slyší zpívat. Podobně Edith Piaf. Do třetice jsem dostala nabídku znovu si zahrát Piafku ve hře Edith a Marlene. Nakonec jsem řekla, že bych si ráda vyzkoušela Marlene Dietrichovou, i když ta je mi v osobním životě nejvzdálenější. Tyhle tři hudební divy miluju všechny.

V roce 1999 jste nahrála cédéčko písní. Vrátíte se ke zpěvu?
Na 31. ledna 2009 chystám koncert a možná, že se uskuteční malinké turné i po Čechách. Zpěv mě sice baví, ale je to pro mě velký úkol. Jako herečka se cítím více svobodná, můžu se schovat za postavu. Na koncertech jsem sama za sebe. Jsem odpovědný člověk,odporná maximalistka, a tak mám velkou trému. Trpím jako blázen, nohy mi tancují jak na vibračním stole – ale prý to nikdo nevidí. Kam se ti lidi dívají?

5.1.2009 21:01:15 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!